Když je na světě tolik opravdu krásných věcí, tak proč se říká, že opravdová krása není očima vidět?

Opět dotaz na téma krásy. Pravidelně opakující se dotaz.

Opavdu nejste filozof, nerozlišujete vnější krásu od vnitřní.

Pohled na krásu se měnil – už jsem to sice uváděla, ale připomenu – pojetí krásy je ovlivněno historicky, společensky atd. V antice – krásná dívka, to je krása, tzv. kalokagathia – člověk krásný tělesně, ale i duševně – krása a ctnostt, dobra – spojení krásy vnější i vnitřní. Později se pojem krásy rozšířil i na přírodu. Když si vezme středověk, tak ve středověk byl ideálem krásy světec a mučedník.

Když půjdete dál, tak u dalších uměleckých směrů a některých filozofických se považuje za krásu to, co člověk vidí, cítí v daném okamžiku a vyjádří to. třeba slovy.

Podněty pro vnímání krásy jako „pravdu okamžiku“ vyslovuje impresionismus, nebo expresionismus – „svět je moje představa“ atd

Co považujete vy za krásu? Je to subjektivní pocit. Někdo vidí krásu třeba v ošklivosti,

Máme přece více smyslů, než je zrak. Hudebně nadaný člověk, skladatel slyší třeba zvuk motýlů, šumění větru, bublání vody atd., protože ho zvuky uchvátí, jsou pro něho krásné.

Nevidomý člověk rozlišuje krásu hmatem.

Stejně tak pohybem – přece zdraví, krása a pohyb k sobě patří. – vzniká příjemný pocit. Tančit prý je krásné …

Řekněme, že takto poznáváme vnější krásu, která v každém z nás vyvolává jiné pocity.

Existuje ale i vnitřní krása, která se skrývá uvnitř člověka a z něho vyzařuje, je nám s tímto člověkem dobře – těžko tuto krásu popsat.
Vzpomeňte si na Quasimoda – vzhledem ošklivý, ale co z něho udělalo člověka krásného?

Není vždy zlato, co se třpytí.

Upravil/a: annas

Opravdová krása je v lidech, jejích srdcích.
„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

To je divné, já krásu vidím i tu vnitřní, neboť se projevuje navenek. Uvnitř je to jenom hromádka tkání a svalů. Umělci se nesmí brát moc vážně. Málokdy bývají střízliví.

Samotný pojem krásy je velmi diskutabilní, každý si pod tím představuje něco jiného. Pro někoho je krásný motýl, pro jiného bojová stíhačka. Nad pojmem „vnitřní krása“ se zamýšlí jistá paní Bildová zde: http://www.abi­lities.cz/vni­trni-krasa.html
Vaše vnitřní krása jste vy.
Vaše skutečné já = vaše vnitřní krása.

Věc je pomíjivá záležitost…
Slepý a povrchní je ten, kdo lpí na věcech… :)
Co je důležité, krásné (v člověku, na světě), je očím neviditelné. (viz. Maký princ, Exupéry)
Správně vidíme jen srdcem: http://www.cesky-jazyk.cz/slohov­ky/uvahy/sprav­ne-vidime-jen-srdcem-co-je-dulezite-je-ocim-neviditelne.html#ax­zz4mFrVHenx
🙂
Ano, je spousty krásy kolem nás!

Krásné věci a „krása ducha“ jsou rozdílné věci, každou z nich vnímáme jinak.

Pravdu mají
jak Antoine de Saint-Exupéry (v Malém princi):
„Co je důležité, je očím neviditelné“,
tak Mosoj: „Vnitřní krása je vidět i navenek“.

Ale ne všichni dokáží vnímat „neviditelné“.

___

S „úvahou“ paní Bildové nesouhlasím.

Např.:
„Bohužel od těch, kteří už cestu za svým vlastním JÁ definitivně vzdali,
se dočkáte největšího množství protestů, nesouhlasů a nepřátelství.“

Kolik znáte lidí, kteří „definitivně vzdali cestu za svým vlastním JÁ“?
Já neznám nikoho.
Každý má(me) své sny, přání, hodnoty … → je jen a jen na nás naučit
se je „vidět“, přestože je v některých případech potřeba „jít do hloubky“.

PS:
Kdyby otázku neshodila podotázka o „slepých filosofech“,
byla by pro mne zajímavá…

Krása je umění cítit. Vzniká uvnitř člověka podle krásy kterou jste zažil nebo je vám přirozená. Pokud se budete pravidelně dojímat, časem to půjde samo.