Jste sami k sobě kritičtí?

Přesně, jak píšeš. Často si nadávám. Ale pokud by někdo vynadal mě nebo ke mně byl kritický, tak by se mě to buď dotklo anebo bych nad tím musel dlouho přemýšlet.

Eh, ty pařeze … – CO to na nás zkoušíš? Nezaspals trochu dobu? Časy kdy se konala sebekritika (nejlépe před nastoupeným kolektivem) jsou již pryč, stejně jako parní stroj, sekeromlat a přežvykování kožek, aby byly měkoučké. Ale chápu tě, ty vzpomínky na mládí… ;) :D :D

Myslím, že jsem. Netvrdím, že za kterékoliv situace, ale zpětně sám na sebe často hledím sebekriticky. Myslím, že to není nic neobvyklého.

Ne, přehnanou sebekritičností netrpím, za mě to dělá manželka, často slýchávám: „Jak jsi starej, tak jsi blbej.“

Jsem velmi sebekritický, až mi lékař málem diagnostikoval depresivní psychózu.

Že jsem vůl, nebo magor, to už jsem si párkrát řekl, stalo se občas, že jsem něco „zkonil“. A dotklo by se mně, kdyby mi to řekl oprávněně někdo jiný? Asi jo, ale záleží na tom, kdo by to byl.

Sám k sobě určitě. A pokud je kritický někdo ke mně a uznám že oprávněně, rovněž kritiku přijmu. Ovšem občas dojde k rozporu, zda je tato kritika oprávněná (zejména od mé ženy). 🙂