Avatar uživatele
Pokročilý

Co se skrývá pod bohnickou psych. léčebnou v Praze?

Slyšel jsem od místních, že se tam kdysi stavěl nějaký rozsáhlý podzemní komplex. Nevíte něco o tom?

Odpovědi:

Avatar uživatele
Stříbrný

No, nevím, pocházím z přilehlého sídliště, kde jsem prožila většinu svého života. A nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.
Neznamená to, že mi něco neuniklo, zvlášť pokud by se jednalo o nějaký přísně tajný komplex, ale připadá mi to trochu zvláštní. Najstarší budovy léčebny pocházejí z počátku 20. století a před tím tu bylo víceméně pole a vesnička BOhnice (dnešní Staré Bohnice).
Doplňuji:
Teď mě ještě napadá, jestli nemáte namysli tkzv. Prosecký labirint. Ten tedy do Bohnic nezasahuje, ale zase je to realtivně nedaleko. Tam cosi je a jestli se nepletu jsou to bývalé uhelné štoly.


Avatar uživatele
Registrovaný

Ano, pod celou psychiatrickou dnes již nemocnicí se nachází obrovský (nevím kolika patrový) komplex nemocnice a krytu. Dokonce jeden z vchodu do tohoto komplexu má být ve vinici v Troji

 

Diskuze k otázce

Avatar uživatele
Zlatý

arygnoc

Historie nemocnice
1. Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy - od založení do konce první světové války (1903-1918)

Počátek 20. století gradoval nové ekonomické a společenské poměry. Byl to především prudký rozvoj industrializace a s ní spojené zvyšování životního tempa i stresové situace jako důsledek zostřování životních a sociálních podmínek. Do měst se za průmyslem stěhovala venkovská chudina. V rostoucích městech a přeplněných předměstích byly ještě horší podmínky pro domácí péči o duševně nemocné členy rodiny než na venkově. Rostoucí industrializace si vynutila růst počtu psychiatrických lůžek.
Pokud se stav choroby natolik zhoršil, že pobyt duševně nemocného přestal být únosný v rodině nebo ve společnosti, byla zde jediná forma pomoci nemocnému a rodině a to pobyt ve specializovaném ústavu pro duševně choré, podle tehdejší terminologie pro choromyslné.
Zemský výbor Království českého spravoval v té době zemské ústavy pro choromyslné v Praze (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově), v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, v Dobřanech u Plzně, v Horních Beřkovicích u Roudnice nad Labem a v Opařanech u Tábora, který byl později výhradně určen pro ošetřování duševně postižených dětí.


Rozhodnutí o zřízení ústavu

Zemský výbor veden skutečností, že dochází k trvalému překračování původní lůžkové kapacity v uvedených ústavech, zvláště pak v ústavu pražském, usnesl se 12. listopadu 1903 postavit "na zelené louce" ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy, po ústavu dobřanském druhý tohoto typu a zakoupil za tím účelem za částku 730 000 korun bohnický velkostatek včetně objektů, polností a přilehlého Čimického háje.
Organizačně byl vznikající ústav začleněn jako pobočka (kolonie pracujících nemocných) pražského ústavu a lékařské řízení kolonie bylo přikázáno primárnímu lékaři MUDr. Antonínu Růžičkovi, stejně jako vedení správní agendy Josefu Vačkářovi.
Již v červenci 1904 přišly z pražského ústavu první transporty nemocných žen a mužů určených pro pomocné práce při stavbě a provozu kolonie. O pět let později dosáhl počet zde pracujících nemocných tří set.


Ústav prohlášen za samostatný

Potřeba operativního rozhodování při řešení problémů spojených s provozem ústavu vedla zemský výbor k usnesení ze dne 28. dubna 1909, kterým prohlásil kolonii pražského ústavu za samostatný ústav s titulem Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Jeho prvním ředitelem se stal MUDr. Jan Hraše, prvním správcem Antonín Lukeš. Ředitele Hrašeho vystřídal MUDr. Bohuslav Hellich (1913-1918), správce Lukeše František Schöberle (1911-1918).
Ze 303 ha získaných pozemků bylo určeno 64 ha pro vlastní ústav a v něm od roku 1906 do 1912 bylo postaveno celkem 28 léčebných pavilonů, z toho 22 pavilonů tzv. centrum III. třídy ošetřovací, zbývajících 6 pavilonů již v roce 1908, tzv. kolonie pro klidné, práce schopné nemocné. Dále provozní objekty: čerpací stanice pro zpracování užitkové vody z Vltavy (pitná voda byla čerpána ze studní), vodojemy, kotelna, elektrárna, kuchyně, prádelna, sklady, dílny, prosektura, administrativní budova, a-reál zemědělského statku, obytné budovy aj. Ústav měl na západ od areálu vlastní hřbitov se 4100 hrobovými místy.



Velkorysý počet pavilonů umožňoval na tu dobu výjimečnou diferenciaci nemocných. Mohl dělit pavilony pro nemocné klidné, méně klidné a neklidné, pro nemocné upoutané na lůžko, pro znečišťující se, případně postižené navíc tuberkulózou nebo infekční chorobou. Pavilon, zvaný "zločiňák" byl určen ke zkoumání duševního stavu pachatelů nejzávažnějších trestních činů před zahájením trestního řízení. V této etapě byl ústav projektován na 1774 lůžek.


Výtvarné řešení objektů

Bylo štěstím pro budoucí panoráma ústavu, že na budovu administrace, kostela a vil v jižní části ústavu byly vybrány architektonické návrhy tehdy již renomovaného Václava Roštlapila, mj. tvůrce monumentální Strakovy akademie v Praze-Klárově (dnes sídlo Vlády České republiky) a Akademie výtvarných umění v Praze-Letné. V budově administrace, dokončené v roce 1909, vytvořil Roštlapil ve zmenšené a zjednodušené formě slohově čistou novobarokní repliku jmenovaných staveb. V budově kostela sv. Václava se středovou věží 55 m vysokou skloubil románské prvky s hravou secesí v čistotě stavby. Na vnějším i vnitřním vybavení kostela,dokončeného v roce 1916, se podíleli významní umělci té doby, např. Jakub Obrovský, Celestin Klouček, Franta Úprka, František Hergesell ml. V ústavu byl již od roku 1909 římskokatolický farní úřad, prakticky až do roku 1951, do částečné likvidace nemocnice.


Pracovní zapojení nemocných

Od založení ústavu a ještě po celou dobu první republiky i za německé okupace byli psychicky vhodní a práce schopní nemocní zapojeni do všech pomocných provozů ústavu. V zemědělském hospodářství, v zahradnictví a zelinářství, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, v dílnách, při úklidu na odděleních. Zakladatel zemských ústavů kalkuloval s prací nemocných a ekonomicky úsporně založil existenci pomocných provozů na práci nemocných. Naproti tomu zařazení schopných nemocných do pracovního procesu při jejich trvalé nebo dlouhodobé hospitalizaci poskytovalo jim v chráněném prostředí ústavu jak potřebný klid, tak pracovní pohodu v rámci organizované činnosti, odpovídající jejich naturelu. Z dnešního hlediska byl nemocný sice vykořisťován, avšak tato aktivita a z hlediska nemocného vítaná činorodost byla terapeuticky velmi účinná a přitom nezbytná pro udržení chodu ústavu.


První léta samostatného ústavu

První léta samostatného ústavu znamenala postupnou konsolidaci poměrů, zklidnění prostředí v důsledku omezení či ukončení stavebního ruchu, ale také školní léta pro ošetřovatelský personál. Nábor nových, nekvalifikovaných pracovníků, vyžadoval jejich intenzivní doškolování.
Teprve v roce 1910 byl přijat první nemocný z terénu (nikoli překladem z jiného ústavu) a o rok později stanoven ústavu první přijímací rajón. Tvořily ho v Praze dvě městské části a 35 správních obvodů c. k. okresních hejtmanství. Prakticky okresy celých východních Čech, celé střední a část jižních Čech a část okresů severozápadních Čech.
Ústav se postupně zaplňoval. V roce 1913 činil počet nemocných 1 893. Staralo se o ně 14 lékařů a 304 opatrovníků a opatrovnic. V roce 1916 dosáhl počet nemocných 2 186 a v roce 1919 klesl na 810. Byly to do té doby maximální a minimální počty dosažené na původní kapacitě 1 774 míst. Za první světové války sloužily některé pavilony jako vojenský lazaret, mj. jako útočiště pro 182 duševně nemocných, evakuovaných z ústavu v italském Tridentu.
Pracovní podmínky mladých pracovníků byly kruté. Trávili kromě jedné odpolední vycházky celý týden ve zdech ústavu, i když byli mimo službu. V řadě případů bylo jejich "svobodárenské lůžko" na těžších odděleních přímo v ložnici nemocných, aby noční službu konající opatrovník měl po ruce posilu v případě náhlého neklidu.
Není se co divit, že zaměstnanci v těžkých pracovních podmínkách hledali rozptýlení. V roce 1914 byl zřízen ústavní hudební sbor (přetrval až do 50. let 20. století), v němž hrávali i způsobilí nemocní. Později vznikl velmi početný sbor tamburašů.


2. Bohnická psychiatrie mezi dvěma válkami (1919-1938)

Zákonem ze dne 28. října 1918 byl zřízen samostatný Československý stát a nastalo nové perspektivní období pro bohnickou psychiatrii. Že nesplnilo všechna očekávání, měla na svědomí světová hospodářská krize, která zachvátila i naši republiku.
Zemské správní uspořádání zůstalo i v novém státě zachováno a ústav v Bohnicích byl nadále zemským zařízením. Podléhal nyní zemské správní komisi.
Zákon o osmihodinové pracovní době z prosince 1918 byl zprvu uplatněn u všech zaměstnanců ústavu, později se však ukázala potřeba vrátit se na lůžkových odděleních k šedesátihodinové pracovní době i vzhledem k určitým sociálním výhodám, poskytovaným zaměstnancům ústavu.
Podle územní správní příslušnosti stala se samostatná obec Bohnice dnem 1. ledna 1922 součástí velké Prahy, konkrétně její osmé části - Libně.


Výstavba sanatoria

Počáteční hospodářská konjunktura v osvobozené republice měla kladný vliv i na dobudování ústavu. Do roku 1924 bylo v jihozápadní části areálu postaveno dalších 8 pavilonů, tzv. sanatorium pro nemocné I. a II. třídy ošetřovací. Jeho velkorysá lůžková kapacita činila 212 lůžek. Celkový lůžkový fond ústavu, uvažovaný zakladatelem, dosáhl 1 986 lůžek. Na tento počet nemocných měl ústav 930 zaměstnanců. Ideální poměr 3 nemocní na jednoho opatrovníka (opatrovnici) odpovídal snaze o zajištění bezpečnosti nemocných i personálu v době, kdy hlídání nemocného převažovalo nad možnostmi léčebné péče o něho.
Již v roce 1926 přestal ústav disponovat zemědělským statkem, který přešel pod přímou správu zemského správního výboru. Veškerý provoz statku byl však i nadále zajišťován nemocnými z ústavu.


Léčebná péče

Léčebná péče ve sledovaném období spočívala především v podávání hypnotik a v třídění nemocných. K léčbě a ke zklidnění nemocného se používalo teplých koupelí a zábalů z vlhkých prostěradel. Plně byly využívány izolace (místnosti opatřené holým ložem a sklem o síle 2 cm v oknech a okénku ve dveřích) a síťové postele. V případě přeložení neklidného nemocného na jiné oddělení omezovací ("svěrací") kazajka a popruhy ("kurty").
Podle lékařské zprávy za rok 1937 o léčebných metodách v zemském sanatoriu v Bohnicích byly léčbě podrobeny především čerstvé a akutní případy. Namátkou: Progresivní paralýza byla léčena horečnatou malárií. Této metody se užívalo také k léčbě schizofrenie a mánie. U epilepsie byl podáván ve dne brom nebo bor, večer luminal. U alkoholismu se odvykání urychlovalo apomorfinem. Šlágrem roku 1937 bylo zavedení poměrně úspěšné léčby schizofrenie inzulinovým komatem, které následovala léčba kardiazolovými komaty, při níž byla souběžně ordinována psychoterapie.


Pracovní podmínky zaměstnanců

K trvalé konsolidaci zaměstnaneckého kádru přispívala bytová politika, kterou ústav, umístěný daleko od města, uplatňoval již od dob jeho výstavby a završil v letech 1920–1924 výstavbou souboru 10 obytných domů, tzv. Ubikací, přímo navazující na východní frontu areálu. Po jejich dohotovení měl ústav 44 obytných domů (z toho 22 přímo v areálu) se 320 byty pro zaměstnance. Jen pro ubytování svobodných zaměstnanců disponoval se 450 místy. Podnikové a naturální byty, služební a ochranné oděvy a další výhody představovaly významnou sociální pomoc zaměstnancům.Jejich sociální postavení v dobách první republiky vyvrcholilo dosažením tzv. definitivy, t.j. trvalého pracovního poměru po 3-6tileté smluvní zkušební době a s ní spojenými materiálními výhodami. To vše činilo zaměstnání v ústavu atraktivní zejména v době hospodářské krize a umožňovalo naopak vedení ústavu velký výběr při doplňování počtu pracovníků, jejich požadovanou poslušnost a přizpůsobivost v dobách pro ně materiálně nepříznivých.


Obložnost ústavu ke konci období

Léta hospodářské krize vedla k tlaku na hospitalizace duševně nemocných. Bohnický ústav dosáhl v roce 1937 průměrného denního stavu 2 534 nemocných a v roce 1938 dokonce 2 567 nemocných, nejvyššího, kterého bylo v historii ústavu dosaženo.
Přitom se mělo bohnickému ústavu ulevit otevřením nového zemského ústavu pro choromyslné v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě v roce 1928, jehož přijímacím rajónem se od roku 1936 staly celé východní Čechy.


Vedoucí pracovníci

Ve uvedeném období vedli ústav ředitelé MUDr. Antonín Růžička (1919-1920), MUDr. Dominik Wallenfels spolu v MUDr. Rudolfem Smejkalem (1920-1927), MUDr. Josef Pavlíček (1927-1935) a MUDr. Miloslav Seifert (1935-1938). Jejich ekonomickými zástupci,správci ústavu byli Jan Kroulík (1919-1928), Eduard Kriner (1928-1937) a Václav Růžek (1938-1942).


3. nemocnice v období nacistické okupace (1939-1945)

Obsazením Sudet v říjnu 1938 a nacistickou okupací zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 nastalo období, v němž nejen ustrnula péče o nemocné na úrovni jejich ošetřování, ale i ústav po hospodářské stránce žil z podstaty.
Ztráta samostatnosti zasáhla postupně i psychiatrický fond v Čechách. nemocnice v Dobřanech se nacházela na území Velkoněmecké říše, pražský ústav byl zrušen (zůstala jen psychiatrická klinika ve Všeobecné nemocnici), ústav v Německém Brodě byl změněn na lazaret SS.


Organizační a hospodářské poměry

Po americkém náletu na Dobřany v dubnu 1943, při kterém zahynulo 360 duševně chorých, byl transport asi 300 nemocných z tohoto ústavu dopraven do Bohnic a umístěn v prostorách pro ten účel vyklizených. V srpnu téhož roku přijel do Bohnic i poslední transport nemocných ze zrušeného ústavu německobrodského. S nemocnými byl do Bohnic převeden ošetřovatelský a částečně i technický personál. Tři pavilony v ústavu byly zabrány tuberkulózním oddělením nemocnice na Bulovce, do dalších dvou pavilonů byl přemístěn Výmolův ústav pro hluchoněmé z Prahy-Radlic. Stále se zhoršující situace se projevovala především v omezování přídělů léků a některých potravin, zvláště masa. S ohledem na vlastní zelinářství, pekárnu a v minulosti dobře vybavený fond inventáře, zvláště prádla a oděvů a možnost jejich oprav v ústavních dílnách, nepostihovalo řízené hospodářství ústav v míře, která by ohrožovala jeho standardní chod.


Ilegální aktivity zaměstnanců

V některých případech se ústav stal útočištěm pro fiktivní nemocné, které zachránil dočasně nebo trvale před trestem za protinacistickou činnost nebo jen politické smýšlení. V září 1942 byla odhalena ilegální skupina zaměstnanců ústavu, zabývající se především shromaždováním prostředků pro pomoc rodinám uvězněných odbojářů a rozšiřováním tiskovin. Čtrnáct jejích členů zahynulo v únoru až březnu v koncentračním táboře v Osvětimi. Další významný činitel Antonín Řach byl 2. května 1945 v Terezíně popraven. Tři zaměstnanci ústavu padli v bojích během Květnového povstání pražského lidu.


Německý správce Johann Jurka

Temnou skvrnou v historii ústavu se stal Němec Johann Jurka, dosazený v červenci 1942 do funkce správce ústavu k prosazování zájmů říšské správy. Jako příslušník SA se měl podílet na vyhlazení Lidic, byl podezřelý ze zatýkání v ústavu a vydání na smrt jednoho pacienta. Týden před koncem války utekl z ústavu a zřejmě z obavy před trestem spáchal sebevraždu.


Vedoucí pracovníci

Během okupace byli řediteli ústavu MUDr. Václav Poseděl spolu s Němcem MUDr. Heinitzem (1939-1941) a Čech MUDr. František Khun (1941-1945). Správce Václav Růžek (od roku 1938) zůstal po příchodu Johanna Jurky (1942-1945) v ústavu ve funkci kontrolora.


4. Změny v Bohnicích po revoluci (1945–1950)

Osvobození v roce 1945 přineslo nové naděje národní a politické. Jimi ožila také bohnická psychiatrie. Nadšení, se kterým přistupovali její zaměstnanci ke konsolidaci poměrů, nelze opomenout.
Na počátku osvobozené republiky dožívala zralého věku generace zakladatelů a budovatelů ústavu a bylo třeba v příštích letech radikálně obměnit kolektiv pracovníků a zaplnit místa, která se uvolnila odchodem zaměstnanců, které válečné osudy zavály do Bohnic.


Zvyšování kvalifikace zaměstnanců

Příliv nových pracovníků znamenal nejen jejich zapracování a splynutí s kolektivem, ale také potřebu urychleného zvládnutí potřebné kvalifikace u ošetřovatelského personálu, kde řada nových pracovníků přicházela pouze se základním vzděláním nebo řemeslnou odborností. Proto si ústav vychoval v odborných kurzech první poválečné ošetřovatele s určitou základní kvalifikací. Celkem 311 ošetřovatelů a ošetřovatelek (z celkového počtu 546) po doplňovacím výcviku a úspěšném složení mimořádných diplomových zkoušek obdrželo mimořádný ošetřovatelský diplom.


Nové léčebné metody

Základní léčebné metody byly v červnu 1946 doplněny chirurgickou léčbou, tzv. praefrontální lobotomií (přerušení nervových spojů čelních laloků od ostatních částí mozku). Dále se střídala léčba elektrickými šoky a inzulinovými komaty, prováděly se subokcipitální punkce, experimentovalo se s transplantacemi placenty do kožní řasy, s léčbou spánkem, vždy podle toho, který druh léčby se zdál progresivní a prognosticky nadějný.


Organizační změny

Od 1. července 1947 zmizelo konečně z názvu ústavu historické označení "pro choromyslné" a vznikl jeho nový název Zemský ústav pro duševně a nervově choré v Praze VIII-Bohnicích.
V důsledku politických změn v únoru 1948 došlo ke správní změně zemského na krajské zřízení a bohnický ústav byl převzat do správy hlavního města Prahy a přímo podřízen jejímu zdravotnickému odboru. Na podkladě zákona o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní správy bylo zrušeno také zemské sanatorium, součást ústavu od roku 1924.
Bohnický ústav dostal svůj konečný oficiální název Státní nemocnice psychiatrická v Praze 8-Bohnicích.
V roce 1949 byla nemocnice jedním z největších ústavů svého druhu v Československé republice. Tvořilo ji 36 léčebných pavilonů, 44 obytných budov, 46 budov pro pomocné zdravotnické, provozní a technické účely, zahradnictví a zelinářství o rozloze 7 ha, vlastní hřbitov. Celkem obhospodařovala 80 ha pozemků. Kromě toho bylo v provozu 27 dílen a provozoven, díky kterým byla v určitém smyslu soběstačná.


Vyšší škola sociálně zdravotní

V letech 1949-1952 byla v nemocnici zřízena pobočka vyšší školy sociálně zdravotní, jejíchž 100 absolventů vytvořilo progresivní kádr, který spolu se zkušenými pracovníky starší generace byl schopný spolupracovat s lékaři při zavádění nových léčebných metod a novém přístupu k ošetřování duševně nemocných.
Z potřeby koordinovat práci středního a nižšího zdravotnického personálu byla dnem 1. dubna 1950 zřízena funkce hlavní (vedoucí) sestry podřízené přímo řediteli nemocnice.


Vedoucí pracovníci

Prvním poválečným ředitelem se stal MUDr. Jan Hubka (1945-1948), kterého po Únoru vystřídal MUDr. Alois Plískal (1948-1952). Na místo správce nemocnice se vrátil Václav Růžek (1945-1953).


5. Okleštění nemocnice v Bohnicích (1951-1956)

Rozhodnutím předsednictva vlády ČSR z 19. prosince 1950 byla nemocnice určena k likvidaci a její areál měl sloužit jako kasárna protivzdušné obrany. Plán likvidace předpokládal odsun nemocných do léčeben, kam patřili podle tzv. domovského práva. Nemocní, patřící do Prahy, měli být přemístěni do náhradních prostor, pro které byly vytipovány objekty v Terezíně, uvolněné po bývalém internačním táboře občanů židovské národnosti, případně areál bývalého kláštera v Rajhradě u Brna.


Realizace usnesení vlády

Počátkem roku 1951 byl zastaven příjem nemocných a jako spádová oblast pro Prahu byla určena psychiatrická nemocnice v Kosmonosech. Rychlé přeplňování této nemocnice a nemožnost okamžitě využít náhradní objekty bez potřebných úprav, právě tak jako soustavný tlak orgánů hlavního města Prahy a Ministerstva zdravotnictví vedly k revokaci původního usnesení.
Nakonec bylo rozhodnuto, že v Bohnicích bude ponecháno 1000 lůžek v 17 pavilonech, z toho 8 v bývalém sanatoriu s malou lůžkovou kapacitou. Přijímacím rajónem nemocnice bylo stanoveno pouze hlavní město Praha s tím, že pacienti ze správního obvodu Praha 2 budou přijímáni na psychiatrické klinice tamtéž. Ze stávajícího stavu bylo určeno 1400 nemocných do zbývajících českých, ojediněle i moravských léčeben. Spolu s pacienty musel odejít též odpovídající počet zdravotnických, případně technických zaměstnanců, přičemž jejich rodiny zůstaly nadále bydlet v Bohnicích.


Zajištění chodu okleštěné nemocnice

V odstoupené části nemocnice zůstala kromě 19 pavilonů, sloužících nyní k ubytování mužstva, nejdůležitější hospodářská zařízení: hlavní kotelna, strojovna, kuchyně, prádelna, všechny řemeslnické dílny a vodárna. Původní přísliby společného užívání provozních a technických zařízení se záhy změnily na trvalý tlak vojenské správy, aby si nemocnice zřídila vlastní životně důležité provozy.
V zadním traktu divadla byla urychleně upravena zaměstnanecká kuchyně na kuchyni centrální, rekonstruovány 2 nízkotlaké kotelny, postaveny garáže a transformační stanice. Celá budova divadla byla využita pro vedení nemocnice a správu. Ústavní kostel, který zůstal v zabrané části, byl odsvěcen a jeho vnitřní zařízení bylo rozvezeno do různých kostelů.
Kromě 16 léčebných pavilonů (pavilon č. 6 byl využit pro pomocné zdravotnické provozy a později zčásti na interní oddělení) měla nemocnice 4 provozní budovy, 33 obytných budov se 273 byty pro zaměstnance a 6 budov pro jiné účely. Původní počet 773 zaměstnanců z roku 1950 byl snížen na 352, z toho 250 zdravotnických a 102 správních a provozních pracovníků. V roce 1952 přibylo ke 4 primariátům pro dospělé pacienty oddělení pro děti.


Nové léky a způsoby léčby

Vlivem většího rozvoje léčby a zlepšenou péčí o nemocné začala nemocnice postupně měnit charakter detenčního ústavu v ústav léčebný. Projevilo se to ve snížení průměrné ošetřovací doby a ve zvýšeném využití lůžek. Zatímco průměrná ošetřovací doba v roce 1950 činila 243 dnů, klesla do roku 1952 na 207 dnů a v roce 1953 na 185 dnů. V roce 1953 začínala již léčba výrazně převládat nad detencí. I když aplikace v té době módního socialistického soutěžení ve zdravotnictví byla mnohdy násilná a uměle živená, přinesla v nemocnici ve formě "ochranně léčebného řádu" i pozitivní podněty.
Konec let částečného záboru nemocnice přišel naštěstí v době, kdy zázračný svět ataraktik upravil klima i na těžkých odděleních a uvolnil ruce lékařů pro nové formy léčení, doplněné kromě klasické léčby též individuální a skupinovou psychoterapií, kulturní a rekreační terapií, či dokonce arteterapií. I když se této nadstavby mohl zúčastnit jen omezený počet pacientů, znamenaly tyto nové formy rozšíření prostředků pro doplňkovou léčbu a zaměstnávání nemocných. Postupně rostly i střední zdravotnické kádry. Přibyly dietní sestry, rozšířil se počet sociálních pracovnic, některé střední a nižší zdravotnické pracovnice se specializovaly na léčbu prací.


Ústav pro doškolování lékařů

V únoru 1955 byla v nemocnici zřízena psychiatrická katedra jako klinická základna Ústavu pro doškolování lékařů, která prováděla odbornou výchovu lékařů prohlubováním jejich již v praxi získaných znalostí a na závěr kvalifikačního kurzu je dovedla ke kvalifikační atestaci. Prvním vedoucím katedry se stal primář, později docent MUDr. Josef Prokůpek.


Revokace usnesení vlády ČSR

V době obsazení tří pětin nemocnice se neustále zvyšovalo přeložení pavilonů. Jejich obsazení se zdvojnásobilo proti počtům uvažovaných při jejich stavbě. V pavilonech, určených pro dlouhodobou léčbu, nemocní spali nejen na nouzových lůžkách na chodbách, ale též na matracích, rozkládaných na noc mezi lůžka ostatních pacientů. Fotografie tohoto stavu, předkládané všem možným orgánům včetně rozboru situace, vyznívaly naprázdno.
Teprve po rozhodnutí vlády ČSR v polovině roku 1956 došlo k dohodě mezi ministerstvy národní obrany a zdravotnictví, ze část nemocnice, přechodně používaná vojenskou správou, bude vrácena zdravotnictví.


Vedoucí pracovníci

V době částečné likvidace vedli nemocnici ředitelé MUDr. Alois Plískal (1948-1952) a MUDr. Karel Dobíšek (1952-1971). Správci byli Václav Růžek (1945-1953) a František Paldrman (1953-1960).


6. Nové budování bohnické psychiatrie (1956-1972)

Skutečné předávání objektů začalo 20. září 1956 a šlo především o celé hospodářské centrum a některé pavilony. Hlavní technické provozy zůstaly v normálním provozu, všechny řemeslnické dílny se vrátily do svých objektů postupně do března 1957. Provoz v centrální kuchyni byl obnoven až 1. února 1958. Skutečné předávání objektů bylo ukončeno 1. listopadu 1964 předáním pavilonu č. 34. Pavilon č. 36 si však vojenská správa ponechala až do roku 1991. Skutečnost, že v areálu zdravotnického zařízení existoval výkonný vojenský útvar, odporovala všem mezinárodním konvencím.
V letech 1957-1960 bylo ve vrácené části upraveno a zrekonstruováno 9 pavilonů, aby mohly urychleně sloužit jednak ke snížení neúměrného přeložení ostatních pavilonů a jednak bylo vyhověno logicky zvyšovanému plánu lůžek. V roce 1957 se stal součástí nemocnice ošetřovací ústav se 220 lůžky, přeložený sem z areálu na Novém Městě-Karlově, a umístěn v pavilonech č. 24 a 25. Stal se předchůdcem pozdějších léčeben pro dlouhodobě nemocné.


Rozšíření počtu lůžek a zdravotnických pracovišť

V závěru roku 1957 měla nemocnice plán 1 330 lůžek, skutečný stav nemocných činil 1490. Z 500 zaměstnanců bylo 22 lékařů, 279 ostatních zdravotnických, 29 správních a 170 technických a provozních pracovníků. O rok později při zvýšeném plánu 1340 lůžek byla nemocnice organizačně členěna na 8 primariátů, 1 interní a ošetřovací ústav, kde se počet 220 lůžek nezměnil. Počet zaměstnanců se zvýšil na 545, z toho 26 lékařů.
S postupně upravovanými dalšími pavilony rostl počet lůžek i pracovníků, takže ke konci sledovaného období, v roce 1972, činil plán lůžek v nemocnici 1 720, v Nemocnici v Praze 8 (dříve ošetřovacím ústavu) 220. nemocnice se metodicky dělila na 11 primariátů a specializované služby: patologicko-anatomické oddělení, pracoviště rentgenologické, elektroencefalografické, stomatologické, gynekologické, neurologické, centrální laboratoř a psychologický kabinet. Ze skutečného počtu 600 pracovníků bylo v nemocnici 53 lékařů, v nemocnici ze 43 pracovníků 4 lékaři.


Nová organizace pražského zdravotnictví

Rok 1960 přinesl ze státoprávního hlediska velké změny. Byla schválena socialistická ústava a vytvořeno 10 krajů, hlavní město Praha se stalo jedenáctým krajem. Vznikl Ústav národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, jeho součástí jako samostatné odborné zařízení se stala i nemocnice v Bohnicích.


Výzkumný ústav psychiatrický

K 1. lednu 1961 zřídilo ministerstvo zdravotnictví Výzkumný ústav psychiatrický a umístilo jej ve dvou pavilonech v areálu nemocnice. nemocnice uvolnila pro službu ve VÚPs vybrané především střední zdravotnické pracovníky. Prvním ředitelem VÚPs byl jmenován MUDr. Lubomír Hanzlíček, pozdější profesor.


Předání ústavního hřbitova

K 1. lednu 1963 byl předán ústavní hřbitov do operativní správy Pohřební službě, podniku hl. města Prahy, který v něm nepohřbíval a nechal zcela zpustnout.


Další problémy v obložnosti a počtu pracovníků

Šedesátá léta přinášela sebou trvalé problémy v léčebné péči. Potíže vznikaly při opravách pavilonů, které bylo třeba za tím účelem vyklidit, aniž by byly náhradní prostory pro nemocné. Z toho důvodu překračovaly opět některé pavilony plán obložnosti až o 43%. Překročení o 5-25% nebylo výjimkou. Nebyl dostatek léků, zejména zahraničních. Trvalým a zbytečným zatížením pro nemocnici bylo na 200 nemocných, nevyžadujících psychiatrickou hospitalizaci, kteří nemohli být propuštěni ze sociálních či bytových důvodů nebo pro nedostatek míst v domovech důchodců s psychiatrickou péčí. Přes tyto problémy byl přijímací rajón nemocnice rozšířen o dva okresy a to Prahu-západ a Prahu-východ,
Problémy se týkaly i trvale poddimenzovaného počtu v nejnáročnějších kategoriích pracovníků: lékařů, psychologů a středních zdravotnických pracovníků, který bránil nemocnici poskytovat odborné služby v takové míře, jakou umožňoval rozvoj vědy. Ukazovalo se, že převážná část práce nemocnice je svou povahou práce nemocniční a že je nezbytné dotovat ji pracovníky jako nemocnici. V tom ohledu zůstávala však psychiatrie na okraji zájmu příslušných stranických a státních orgánů.


Rok 1968

Pokus o reformu socialismu v Československu v 1. pololetí 1968 znamenal vzrůst společenské aktivity také v bohnické nemocnici. Násilné přerušení tohoto procesu intervencí sovětských a dalších vojsk 21. srpna a následující léta tuhé normalizace poznamenaly i pracovníky v nemocnici. Osm lékařů nemocnice odešlo do emigrace.


Nové budování hospodářského centra

Potřeba technického zabezpečení zdravotnických úkolů přinesla sebou také rozsáhlé investiční a provozní akce. Zde vybrané: V září roku 1969 byla dokončena a uvedena do provozu nová centrální kotelna na lehké oleje. V jejím sousedství byl postaven nový provozní objekt mj. s pracovištěm centrální pracovní terapie. V roce 1970 byla rekonstruována prádelna a vybavena velkokapacitními stroji z dovozu. Celkový náklad na tuto akci činil 8 mil. Kč. Výstavba sídliště umožnila v roce 1972 napojit nemocnici na veřejný vodovod. nemocnice přestala tak být odkázána na vlastní zásobování vodou. Vybavení kuchyně bylo doplněno stroji a zařízením z dovozu v hodnotě přes 3 mil. Kč.


Vedoucí pracovníci

V tomto období byli řediteli nemocnice MUDr. Karel Dobíšek (1952-1971) a MUDr. Libuše Dobiášová, CSc., (1971-1986). Ve funkci správců se vystřídali František Paldrman (1953-1960) a Josef Tichý (1960-1973).


7. Změny v léčebné péči v letech 1973-2006

Období 1973-1989
Období let 1973-1989 charakterizovala stále se zvyšující potřeba lůžek, která byla dána jednak vzrůstajícím počtem obyvatelstva Prahy a jeho věkovou a sociální skladbou, především ale naprostým nedostatkem vhodných sociálních služeb nebo programů pro podporované bydlení, parciální hospitalizace a rozvinutí ambulantních služeb o náročnější pacienty. Měnila se skladba pacientů podle diagnóz, zejména se zvyšovalo procento pacientů závislých na alkoholu a návykových látkách. Rostl také podíl nemocných v důchodovém věku i v souvislosti se stárnutím populace hlavního města.
Nárůstu počtu nově přijatých nemocných neodpovídalo personální a materiálně technické zázemí. Ústavní psychiatrie zůstávala i nadále na okraji zájmu politických a profesních orgánů, ať už šlo o počet pracovníků potřebných k zajištění progresivnější léčebné péče nebo o výši finančních prostředků na razantnější obnovu objektů převzatých od vojenské správy, případně na modernizaci zdravotnické a ostatní techniky. Tím spíše je třeba vyzdvihnout v období od roku 1956 úsilí o zlepšení stavu zejména ze strany ředitelů Dobíška a Boháče.


Nástup nových léků

nemocnice se snažila zmírnit tento nedostatek v možnostech rozvoje služeb náročných na personální vybavení aplikací modernějších psychofarmak, pokud byla k dispozici, a alespoň pozvolným zvyšováním počtu lékařů a psychologů a vytvářením zázemí pro jejich práci. Zvyšování podílu gerontopsychiatrických lůžek bylo na úkor počtu lůžek akutní péče. Používání modernějších léků naproti tomu umožňovalo postupné snižování průměrné ošetřovací doby u prognosticky nadějných případů.


Další technická zlepšení

Pokud jde o materiálně technické zabezpečení léčebné péče, lze období charakterizovat jen velmi pomalým zotavováním z válečné stagnace a degradace v první polovině padesátých let, zejména pokud jde o obnovu stavebního a strojního fondu, případně zdravotnického vybavení.
Výstavba nové velkokapacitní kotelny umožnila, aby v letech 1972-1973 byly zrušeny 4 nízkotlaké kotelny, z toho 3, které byly v provozu od postavení ústavu.
Rychlá amortizace a poruchovost strojního vybavení ústavní prádelny si vyžádala v letech 1979-1980 pořízení nové pračky a žehlícího lisu nákladem přesahujícím 5 mil. Kč.


Nová zdravotnická pracoviště

Zřízením interního oddělení v pavilonu č. 22 byla zrušena interní lůžka v pavilonu č. 6, který po úpravách v roce 1976 začal plně sloužit RTG, dalším vyšetřovacím metodám a konsiliárním službám.
V roce 1981 vznikl samostatný nelůžkový primariát rehabilitace, který sloučil fyzikální terapii, centrální pracovní terapii, divadelní aktivity a další příbuzné resocializační činnosti.
Přízemní pavilon č. 35, postavený jako infekční, sloužil později k ubytování zdravotních sester. Po otevření nové ubytovny v bývalé třípodlažní jídelně mužstva, postavené vojenskou správou, pavilon prošel rekonstrukcí a v roce 1986 byl s kapacitou 35 lůžek otevřen pro pacienty se závislostí na alkoholu.
Po jeho rekonstrukci bylo v pavilonu č. 7 v roce 1986 otevřeno samostatné sexuologické oddělení s ambulantní částí. Jako jeho předchůdce vzniklo v roce 1984 sexuologické diagnostické pracoviště.
Obytná vila čp. 90 v sousedství administrativní budovy sloužila od vzniku nemocnice až do roku 1945 k ubytování jejího ředitele. Od roku 1945 sloužila jako mateřská škola a jesle, než byla tato zařízení zřízena na přilehlém sídlišti. Objekt byl upraven a v roce 1988 byl v něm zřízen nelůžkový centrální příjem nemocných, s nepřetržitou zdravotní službou a archiv lékařské dokumentace.


Modernizace rozvodu tepla

nemocnice, odkázaná od svého založení na rozvod tepla z vlastních kotelen, byla v roce 1989 napojena na teplovod sídliště. Této akci předcházela výměna potrubí topné vody v 2850 m dlouhých průchozích kolektorech, které spojují pavilony tzv. centra.
V té době byly již postupně napojeny na rozvod topné vody všechny obytné budovy v areálu nemocnice. Jako poslední provozní budova přišel na řadu skleník v zahradnictví, který měl od svého založení vlastní malou kotelnu.


Vedoucí pracovníci

V tomto období stáli v čele nemocnice ředitelé MUDr. Libuše Dobiášová, CSc. (1971-1986) a MUDr. Otakar Boháč (1986-1990). Správci a technickými náměstky byli Josef Tichý (1960-1973), Helena Nepovímová v zast. (1973-1975), Ing. Jiří Boris (1975-1978), Miloslav Tůma (1978-1987) a Ing. Vojtěch Grametbauer (1987-1992).


8. nemocnice Bohnice od roku 1990

Poslední období psychiatrické nemocnice v Bohnicích bylo silně poznamenáno měnícími se společensko-ekonomickými vlivy.
Intenzifikace léčby a potřeba zlepšit podmínky hospitalizace v přeplněných budovách vedla k postupnému snižování počtu lůžek. K resocializaci nemocných přispívaly nejen nové podpůrné formy léčby, ale i spolupráce při následné péči o propuštěné potřebné pacienty. Otevření areálu nemocnice veřejnosti napomohlo celkové změně pohledu na ni a zbavilo ji nádechu tabuizovaného prostředí. Rozhodným krokem byla restrukturalizace lůžkového fondu, která oddělením akutní péče od péče následné vytvořila podmínky pro zlepšení péče o pacienty podle charakteru jejich duševní poruchy.


Změny v podřízenosti a financování nemocnice

V roce 1990 byl zrušen Ústav národního zdraví NV hlavního města Prahy a zřizovatelem nemocnice se stalo Ministerstvo zdravotnictví. nemocnice zůstala rozpočtovou organizací, jejíž provoz byl financován státem a všechny její příjmy mimo příděl od ministerstva byly odváděny do státního rozpočtu.
Zásadní změnu přinesla systémová změna financování zdravotnictví, v jejímž rámci přešlo od 1. ledna 1992 provozní financování nemocnice na zdravotní pojišťovny. Systémově se nemocnice změnila z rozpočtové na příspěvkovou organizaci, financovanou zdravotními pojišťovnami podle počtu ošetřovacích dnů pojištěných pacientů. Ministerstvo zdravotnictví zůstalo zřizovatelem nemocnice a poskytuje jí dotace na stavby, stroje a zařízení investičního charakteru. Formou financování prostřednictvím zdravotních pojišťoven a zpožďováním plateb z jejich strany se nemocnice dostávala zejména na počátku roku do finančních problémů jak ve vlastním provozu, tak vůči dodavatelům. Ačkoli je v nemocnici ve velkém rozsahu poskytována akutní péče, dětská lůžková psychiatrická péče a péče na interním oddělení, vše je hrazeno podle jediné položky seznamů výkonů- „ošetřovací den v psychiatrické nemocnici pro dospělé“, jejíž finanční ohodnocení se mnoho let nezměnilo, ačkoli významně rostly osobní výdaje. Stagnovaly i úhrady za režijní náklady. Pod tlakem obchodních zájmů a při nedostatku vlastních zdrojů byly veškeré významné služby převedeny na externí dodavatele (biochemická a hematologická laboratoř, prádelna, stravovací provoz), některé byly převedeny zpět na nemocnici při vynucené redukci rozsahu (zahradnictví, ostraha). Řada objektů byla pronajata pro komerční aktivity (soukromý hospic, pohřební ústav), nebo nekomerční služby související s činností PN Bohnice (pronájem kavárny, kiosku) nebo nesouvisející s činností PN Bohnice. Působení církevní zdravotní školy se ukázalo těžko slučitelné s provozem, nadace „Naše dítě“ obsadila jeden z dříve bytových objektů. Sama PN Bohnice pronajímá stáje pro soukromé ustájení koní. Část historického majetku byla převedena na nadaci „Bona“, která provozuje byty pro bývalé pacienty nemocnice, zaměstnance a další osoby. V roce 2006 byla kancelář pohřebního ústavu vymístěna, její další činnost by byla v rozporu se zákonem.
V říjnu 2006 byl znovuotevřen pavilón č. 10 po 5 letech uzavření pro provozní nezpůsobilost.


Složení lůžkového fondu

V návaznosti na rozhodnutí Světové zdravotnické organizace byla od l. července 1991 stanovena hranice gerontopsychiatrického věku na 65 let a postupně došlo k rajonizaci těchto pacientů.
Na počátku sledovaného období měla nemocnice 9 lůžkových primariátů včetně klinických lůžek Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dříve ÚDL) a 4 nelůžkové primariáty. Na půdě nemocnice pokračovala spolupráce s dalšími zdravotnickými organizacemi, které byly postupně přejmenovány.
Psychiatrické centrum Praha (PCP) je od 1. ledna 1991 nový název Výzkumného ústavu psychiatrického (VÚPs), které se svými 50 lůžky sídlí v nemocnici v pavilonech č. 19 a 23. Jeho ředitelem je od roku 1990 Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.
Katedra Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dříve ÚDL a ILF) dostala nový název 17. června 1993. Sídlí v pavilonu č. 27. Od 1. května 1991 ji vedl Prof. MUDr. Karel Chromý, CSc.


Centrum krizové intervence

V březnu 1991 zahájilo v nemocnici činnost ve své době první a dodnes funkční Centrum krizové intervence (CKI). Klienti se na CKI obracejí buď ambulantně nebo telefonicky. Po prvním kontaktu následuje poradenská činnost, ambulantní péče nebo krátká hospitalizace. K ní je určeno 8 lůžek CKI. Činnost CKI je částečně dotována z komunální sféry.
Na podobných principech, ale se zaměřením na děti a mládež působí v nemocnici Nadace Naše dítě, která zabezpečuje nepřetržitý provoz na telefonní Lince bezpečí a pomáhá dětem i adolescentům překonávat náhlé mezní situace.


Rozšíření odborných zdravotnických pracovišť

Od roku 1993 je otevřen jeden primariát s uzavřeným a otevřeným oddělením (pavilón č. 3) pro muže a ženy, jejichž stav dovoluje pobyt v "nepřímo" koedukovaném prostředí.
V dubnu 1996 byl po celkové rekonstrukci otevřen pavilon
č. 29. Jeho 61 lůžek je určeno pro akutní péči o gerontopacienty. V roce 2005 zde činila průměrná ošetřovací doba 38 dnů.
V dubnu 1998 byl částečně rekonstruován pavilon č. 22. Tento pavilon se 40 lůžky pečuje o pacienty trpící současně s psychickou poruchou i některým z interních onemocnění.
Rovněž v roce 1998 bylo v rekonstruovaném pavilonu č. 8 otevřeno oddělení pro léčení závislosti žen, které disponuje 40 lůžky a detoxifikační jednotkou.
V roce 1997 uvolnilo Ministerstvo spravedlnosti pro potřeby nemocnice pavilon č. 17, zde již zmíněný "zločinák". Po roce 1948 pavilon nepatřil do sítě zdravotnických zařízení. Jeho provozovateli byla postupně ministerstva národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti a nemocnice zde zajišťovala pouze zdravotní péči. Důvodem hospitalizace bylo pozorování pachatelů trestné činnosti u nichž se předpokládala duševní porucha. Pavilon byl v roce 2000 rekonstruován a k 11. únoru 2001 otevřen jako oddělení pro terapii pacientů se soudně nařízenými ochrannými léčbami.
Po generální opravě a dostavbě byl 30. října 2006 uveden do provozu pavilon č. 10, který dnes splňuje nejen optimální podmínky pro péči o pacienty, ale vytváří i moderní prostředí pro zaměstnance.


Nové terapeutické postupy

Mezi zcela nové terapeutické postupy po roce 1990 kromě zmíněného Centra krizové intervence patří také ergoterapie, nemocnici výchovný proces v rámci pracovní terapie, uskutečňované v socioterapeutické farmě (zemědělském hospodářství, vráceném v roce 1991 po 75 letech pod přímou správu nemocnice).
Vhodní a ochotní pacienti mají zde možnost pomáhat při zemědělských pracích, zejména v době sklizně sena a žní, či při nenáročné práci v zahradnictví (zelinářství bylo již před lety zrušeno), údržbě parku a cest. Takových pacientů bohužel od devadesátých let značně ubylo, podmínky dohledu jsou náročnější, nelze je odměňovat, jsou málo motivováni. Práce zůstává součástí léčebného režimu při léčení závislostí.
Farma zajišťuje také hiporehabilitaci, terapii realizovanou pomocí koní a psychologického ježdění působení na hendikepované osoby. V ústavním kostele sv. Václava, upraveného v letech 1991-1992 a znovu vysvěceného 11. února 1993, provádí se hagioterapie, skupinová pastorační terapie, v níž jde zejména o otázky smyslu a hodnot etiky.
Původní rehabilitační primariát byl po roce 1996 jako rehabilitačně-resocializační primariát rozšířen o další rozsáhlé aktivity, které nejen vhodně doplňují medikamentózní a psychoterapeutickou léčbu, ale přinášejí pacientům i řadu podnětů pro jejich aktivní život po propuštění z nemocnice. Kromě budovy „Centrální terapie“ využívá i satelitních pracovišť v pavilonech a dalších budovách. Ke své práci využívá i tělocvičnu, otevřenou v lednu 1999 v přízemí zadního traktu divadla na místě zaměstnanecké a v době částečného obsazení i centrální kuchyně nemocnice.


Divadlo

V září 1991 bylo znovu zprovozněno divadlo nemocnice, zaměřené jednak na pravidelné pořady pro pacienty (promítání filmů, videa), jednak na velké kulturní programy (koncerty, divadelní představení). Pod názvem "Divadlo za plotem" se zde měsíčně vystřídá několik programů různého zaměření a divadlo se již dostalo do povědomí pražské veřejnosti.
V jedné na divadlo navazující zimní zahradě je od června 1999 umístěn klub V. kolona, umožňující společenské setkávání pacientů již v odpoledních hodinách, koncerty malých hudebních skupin či sólistů. Výtvarně nadaní pacienti zde mohou vystavovat svá díla.


Ošetřovatelský proces

Humanizaci léčby má za úkol v roce 1996 zavedený tzv. ošetřovatelský proces, metoda, která sleduje a hodnotí cíle ošetřovatelské péče a jejich realizaci. V roce 1993 byl otevřen Kabinet ošetřovatelství, mající za úkol další vzdělávání středních, nižších a dalších odborných pracovníků. Fungova1 do září 2000, kdy jeho funkci převzal sekretariát hlavní sestry.
V listopadu 2001 získala nemocnice akreditaci Ministerstva zdravotnictví, opravňující k organizaci sanitářských kursů. Tyto kurzy, pořádané dvakrát ročně, dokončilo 100 absolventů. Konání kurzů přestalo být pro nemocnici výhodné v roce 2006 a přestala je organizovat.


Ekonomické pronájmy a dodavatelské služby

V průběhu let 1994 až 2004 vedla snaha o finančních úspory a snížení počtu provozních pracovníků k převodu některých zdravotnických a technických provozů do ekonomického pronájmu nebo pod dodavatelské služby. V roce 1994 přestala nemocnice provozovat ústřední laboratoř a pracoviště dala do pronájmu. Od 1.července 1997 musela být pro havarijní stav uzavřena centrální kuchyně a strava pro pacienty i pro zaměstnance je dovážena z Fakultní nemocnice na Bulovce od firmy Aramark, s níž však nemocnice nemá smlouvu. Investiční prostředky vyčleněné původně pro rekonstrukci stravovacího provozu byly bez náhrady převedeny do FN Bulovka. Byla zrušena prádelna a praní prádla je zajišťováno dodavatelsky. Od 30. června 2004 ukončilo činnost patologicko-anatomické oddělení nemocnice a objekt byl pronajat soukromé společnosti Patol s.r.o.
Hospic Štrasburk
Na základě souhlasu nemocnice byla na náklady příštího uživatele provedena rozsáhlá přístavba k obytnému domu čp. 12, lidově zvanému Štrasburk, vznikl soukromý Hospic Štrasburk.


Jarní a podzimní festivaly

Divadlo i park nemocnice jsou od roku 1991 dějištěm festivalů, které se ukázaly být z hlediska zviditelnění a propagace nemocnice velmi efektivními a snížily tabuizaci donedávna proslulého pojmu "Bohnice". Obě kulturní akce - na jaře organizovaný dvoudenní hudebně-divadelní festival "Mezi ploty" a podzimní jednodenní hudební festival "Babí léto" - se již staly tradicí a mezi mladými lidmi pojmem. Festival je benefiční, výtěžek ze vstupného po odečtení nákladů je darován nemocnici.


Výstavy

V PN Bohnice se konají výstavy výtvarných prací zejména pacientů, ale i zaměstnanců nebo profesionálních výtvarníků. Zásluhou vedoucího ústavní lékárny Mgr. Pomykacze časté drobné výstavy výtvarných prací ve vstupní chodbě lékárny v tzv. Galerii u lékárníka, další výstavy v čajovně na pavilónu č. 5 a od roku 2006 také na chodbách administrativní budovy jako Galerie mezi ploty.
V roce 2006 byla prvním ročníkem zahájena tradice literárních soutěží pro pacienty a zaměstnance českých psychiatrických léčeben pod názvem Kouzelný klíč, v říjnu 2006 vyšel sborník nejlepších prací z prvního ročníku.


Zpravodaj psychiatrické nemocnice

V lednu 1991 vyšlo první číslo měsíčníku BOHNICE, Zpravodaj psychiatrické nemocnice. Jeho posláním je informovat o odborném a ekonomickém stavu nemocnice. Přináší aktuální události ze života nemocnice, uveřejňuje předpisy platné na státní a rezortní úrovni a pokyny vedení nemocnice. Informuje o ústavním společenském a sportovním dění. Představují se v něm jednotlivá pracoviště a prezentovat se v něm mají možnost i literárně nadaní pacienti.


Zájmová činnost a rekreace zaměstnanců

Nové politické a ekonomické podmínky umožnily zavést za spolupráce vedení nemocnice a odborové organizace nové druhy zájmové činnosti zaměstnanců. K jejich sportovnímu vyžití slouží v létě roku 2000 vybudovaný sportovní areál u pavilonu č. 22 a tenisové kurty za pavilonem č. 6. Kromě individuálních sportovních aktivit se zde konají interní sportovní soutěže, od roku 1998 letní sportovní turnaj "BOHNICE CUP" za účasti českých a slovenských léčeben. Stejně tak jsou vedením nemocnice podporovány soutěže a turnaje pacientů ve sportech odpovídajících jejich možnostem.
Zaměstnanci mají dále možnost letní a zimní rekreace v Horním Maxově v Jizerských horách. Podniková chata, kterou nemocnice vlastní již od 50. let minulého století, byla v roce 2002 částečně přestavěna, po stránce ubytovací a hygienické komplexně zrestaurována a nově vnitřně vybavena, to vše nákladem více než 4 mil. Kč.




Vedoucí pracovníci

Řediteli nemocnice v posledním sledovaném období byli MUDr. Otakar Boháč (do 14.6.1990), MUDr. Zdeněk Bašný (15.6.1990-20.5.2005) a MUDr. Ivan David, CSc. (21.5. 2005 - 30.4. 2008), MUDr. Martin Hollý od 30.4. 2008 dosud.
Techničtí náměstci Ing. Vojtěch Grametbauer (1987-1992), Ing. František Beer (1992-1993), Ing. Václav Kubeš (1993-2004) a JUDr. Jaroslav Civín (od roku 2005).
Ekonomičtí náměstci Ing. Václav Špíka (1993-1994), Ing. Pavel Stejskal (1994-2006) a Ing. Miroslav Hes (od roku 2006).



Zpracoval Josef Tichý

 

Zajímavé otázky v kategorii Kultura a společnost

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Kultura a společnost

Zlatý annas 3362
Zlatý Drap 1800
Zlatý led 1454
Zlatý hanulka11 1277
Zlatý quentos 1113
Zlatý marci1 1080
Zlatý vagra 799
Zlatý mosoj 798
Zlatý gecco 714
Zlatý iceT 653

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.