Odpoveď byla označena jako užitečná

pochopitelně, tohle je naprostá pravda. To je vůbec na smoljakovo+svě­rákovských scénářích velmi zábavné samo o sobě, že dokáží humorným způsobem podat i dost obyčejnou realitu 🙂 Ostatně to není nic jiného než princip evoluce v praxi, ta také zkusí všechny možnosti a jen ty které uspějí, přežijí … zkusí se ale všechny 🙂

Upravil/a: anonym

Samozřejmě, J.Cimrman se nikdy nemýlí.Nebýt omylů, kde by jsme byli? Hlavním poznáním omylů je to, že takto to nejde. Zajímavé je, že takovéto poznatky si většina lidí dlouho pamatuje a chyby neopakuji.

1. Svým způsobem ano.Pokud máme pochybnosti, většinou nás to napadne už během vysvětlování a tím se stává vysvětlení špatným a jako pravdu to nebereme.
2, Pravdivé. Bohužel stále narážíme na ty sebevědomé, co jsou přesvědčeni že ví vše správně a argumenty druhých ani neposlouchají.
3. Ano někdy ano, a i přesto je výsledek někdy dobrý. Mám kamaráda, který je velmi zručný i vzdělaný. Přesto v některých oborech nezná spoustu informací. Občas má nějaký nápad, který nejde udělat. Alespoň u soudného člověka. Problém je v tom, že on neví, že to takto nejde, vymluvit si to nedá a díky své píli, houževnatosti a i „nevědomosti“ to stejně udělá a je to dobré.

Upravil/a: Drap

Tak to je opravdu makačka na bednu. Chvíli jsem uvažoval, jestli náhodou Cimrman ve skutečnosti nepochází z Valašského Království. Jen ta druhá věta citátu mi přijde nelogická. Na konci víme víc, a víme to správněji. I když platí, že konce se nedočkáme, pravda a poznání jsou mršky. Řekneš, že 1+2=3 a Lobačovskij to vyvrátí. To je tak, když si génia vymyslí pražáci…

No, až takto nekompromisně bych to neformuloval, nicméně pokud by šlo o to, CO je výsledkem myšlení, tak souhlasím, že zhusta to je omyl a zjištění, že „takto to DOOPRAVDY nepůjde“. Bohužel nepatřím k těm šťastlivcům, kteří mají velké zadostiučinění v prověření faktu, že „omyl je OPRAVDU omyl“ aneb k „nejšťastnějším badatelům pod Sluncem“! ;) :D :D

ad 1 – Áááá – rozšíření starého dobrého pragmatismu? No POCHOPITELNĚ že mám vždycky pravdu a jestli si to někdo nemyslí, tak ať si to dobře rozmyslí! ;) :D :D
ad 2 – FAKT, že čím více toho vím, tím více zjišťuji, JAK MÁLO toho vlastně vím je u myslících jedinců zcela normální a přirozené. Jen tupouni na to nepřijdou, protože oni NEMYSLÍ, oni „vědí“! :D :D :D
ad 3 – No, protože nápady (myslím tí DOBRĚ nápady) jsou u mne VELICE nedeostatková komodita, těžko to mohu posoudit. Na druhou stranu mám nos na dobrý nápad (i když je formulován jako úplná blbost, až si lidé klepou na čelo), čímž se to kompenzuje (však já si to už přizpůsobím dle svého, tohle umím). Pokud tedy platí „málo nápadů = efektivní rozpoznání těch dobrých“, dost možná to platí i v opačné úměře. Venkoncem MOJE životní zkušenosti to potvrzují. :)

Moudré poznatky je možné předávat dál různými způsoby. Jednou z možností je forma otázky, ovšem v takovém případě bude moudrý dlouho považován za toho, kterému je potřeba k vědění dopomoci. Ostatním potrvá, než to prokouknou. Bude to trvat. Ale po celou tu dobu se okolí tazatele bude stávat moudřejším a moudřejším. A možná si toho nikdo ani nevšimne, pokud nepřijde dostačující množství moudra. Někdy tak díky okolí zůstane moudrému vizitka nevědomého už navždy. Ale to nevadí. Není tak podstatné, odkud se moudro v komunitě nakonec vzalo. Důležité, že tam kdy bude.

Tak si to představme na příkladu:

Kde by byl třeba tento server, kdyby formou otázek podprahově sděloval moudro (což bych definoval jako něco nepoznaného a zároveň žádoucího) a začal z něj přírozeně těžit?

Logicky na to každej MUSÍ zareagovat jako na otázku, ale… nedošlo k podprahovýmu sdělení? ;) ;D ;D

Ann, já se tak zamotal, že teď ani nevím, jestli tady odpovídám na otázku! ;)

Souhlasím s první částí, že základem poznání je omyl.
Pokud na konci nevím co je správné, může být pravou příčinou marného pátrání nedorozumění nebo nepochopení…