Chtělo to uvést kontext.

Napíši, jak si „vězení“ slov představuji.

Myslím si, že to souvisí s tím, že slovo je nejmocnější zbraň. Kdo umí mluvit, argumentovat má výhodu, přece stokrát nic umořilo osla. Není to kvůli tomu, že by lidé byli hloupí, ale spíš věří slibům, papouškují cizí názory.

Aby uvažovali reálně, rozumně potřebují víc informací, vytvořit si subjektivním názor, nepodléhat neobjektivním sdělením např. novinářů. Takže mají v hlavě své myšlenky, nevysloví je, tedy se trápí tim , co mají v hlavě., tedy svými myšlenkami.

Člověk se tak stává vězněm svých nevyjádřených slov, myšlenek, které má jako by zamknuté v hlavě, bojí se je vyslovit. Nebo ho nikdo nechce vyslechnout, případně mu nerozumí,, takže přestane mluvit a mlčí,

Jindy se bojí, aby si neublížili, pokud jde o nevhodná či nesprávná slova, nebo jisté tajemství, tedy tzv. 13. komnatu .

Taklže je zřejmě třeba mluvit, mluvit, mít pozitivní myšlenky atd. Nepomohou potom slova změnit leccos kolem nás?

Nenechat slova zavřená “ve vězení”.

Nebo nejsou třeba spisovatelé také ve vězení slov, ale jinak? Ti vyjádří své myšlenky, ale slova jsou „uvězněna“, spoutaná větami, přízvukem atd., básníků pak pak rytmem, rýmem a jinými pravidly.

V souvislosti s tím, mě napadl tzv. futurismus, který v oblasti jazyka hlásal naopak teorii „osvobození slov“, tedy zrušil obvyklou větnou stavbu, užívání příslovcí, přídavných jmen, omezil slovesa, základem vyjadřování se stala podstatná jména.

Takže v tomto směru byl slova zbavená vězení.

Upravil/a: annas

Indoktrinovaný nějakou ideologií.

Souhlasím s předchozími odpověďmi.

Podle mne sem spadá i „genderově neutrální“
a „politicky korektní“ vyjadřování.

Člověk má nějaké myšlenky, má co sdělit ostatním, ale nesmí
se vyjádřit svobodně, protože by se tím mohl někoho dotknout.
(Musí vlastně hlídat sám sebe.)