Skutečnost, že svědomí zůstává po celý život částečně infantilní, je jádrem lidské tragédie. Jak chápete?

Mno, když odmyslím fakt, že jsem tak nějak „přirozeně“ po celý život infantilní (nemyslím stařeckou demenci, té se doufám nedožiji – BTW než Kepler o tom začne pochybovat, tak na pravou míru uvádím, že to je má VROZENÁ celoživotní demence, nikoliv již ta stařecká! ;) :D :D), tak mi to nějak nedává moc smysl. Tragédii bych v tom spatřoval až tehdy, kdybych si tohoto faktu nebyl vědom. Což JSEM (žádný důvod k ovacím), ale je mi to prostě fuk. A to nepřihlížím k tomu, že spojení „aliendrone“ a „svědomí“ je něco jako „černá běloba“. ;) :D :D

Myslím, že u běžného člověka, jako jedince to neni tak doslova pravda. Pravdou se to stává spíše ve společnosti a jejího vedení jako celku. Dost často se to myslím projevuje u představitelů vyšších funkcí, Snad to způsobuje jejich ego, snad domýšlivost. Nedokáži určit, ovšem faktem zůstává, že jejich vystoupení lze dost často přirovnat k řešení dětských problémů na pískovišti. Většina lidí v těchto funkcích dost často považuje své posluchače jako ne dostatečně vyspělé a chápající problém, bohužel, najde se i celá řada jedinců, které to nedokáže zviklat a nepřestanou používat selský rozum. Bohužel ten zbytek bývá dost často velký a nepřipouští téměř žádné opačné argumenty.

Svědomí je brzda a přibrzdit musí občas každý. Infantilní svědomí je pořád lepší, než žádné.
O tom ví své Sarka Farka, loupežník z pohádky Čert a Káča.

Chápu to tak, že skutečnost, že svědomí zůstává po celý život částečně infantilní, je jádrem lidské tragédie.