Proč nás takoví lidé zarmucují svým předčasným odchodem?

Když jsem slyšela tu zprávu, vybavila jsem si Milana Lasicu a Júlia Satinského v silvestrovském pořadu s vyprávěním. Rozebírají a „překládají“ s nadsázkou slova C'est si bon a doplňují zpěvačku – jméno jsem zapomněla, která tuto píseň zpívá.

Myslím si, že to bylo v 80. letech, oba umělci byli mladí, nezapomenutelná scénka. Inteligentní humor.

I dnes jsou oba stále mladí, pokud se s nimi setkáme na plátně.

Mistře, odpočívejte v pokoji spolu se svým přítelem Satinským, jemuž svíčka dohořela dřív. Určitě se spolu sejdete.

Upravil/a: annas

S tím jak ubývají došlé pozvánky na svatby přirozeně narůstá počet doručených parte. Tak to prostě je, když se začne „kácet v našem lese“. :(

Já toho herce moc neznal, vím že hrával často se Satinským, ale utkvěl mi pevně v paměti svojí rolí ve filmu „Vážení přátelé, ano“. Zrovna nedávno jsem ho vyhrabal a zkoukl > úplný majstrštyk – jak celý film, tak jeho hraní. Ten film mě HODNĚ oslovil (tedy – když jsem ho viděl poprvé za totáče, tak vůbec, jenže včera není dnes), DOPORUČUJI.

NJN, mladý může, starý MUSÍ, co naděláme. :(

BTW – odkaz ti nefugnuje (a ani NEMŮŽE fungovat).

Dodatek > Teď po úpravě jiz funguje. :)

Upravil/a: aliendrone

Oni nezarmucují, to přináší tak život.

Nikdo neví kdy mu ta jeho svíčka dohoří. O víkendu jsem si přečetl zprávu, že umřel taky „Bobr“ ze skupiny ARGEMA. A to měl něco přes 50.

Bohužel, takový je život. Bavily nás svým inteligentním humorem. Nikdy nezapomenu třeba jeho „Čerešně“. ☹
https://www.y­outube.com/wat­ch?v=eOaBOgRRTEA

Asi jejich odchodem něco ztrácíme a to velmi hodnotného. Mnohokrát jsem slyšel, že každý je nahraditelný, ale každý je originální, takže ta náhrada není 100 % ní. Milan Lasice často vystupovat v kulturních pořadech a měl úžasný přehled, schopnost zaujmout diváky a přitom se nad nikoho nevyvyšoval.

Memento mortis – to mě vždycky napadne, když vidím odcházet jednoho za druhým, všechny ty moje současníky a oblíbence. Smrt je ta největší spravedlnost na světě – pamatuje na každého. Smířím se s tím někdy? Jednou jsem viděl výbornou reklamu na pivo: cyklistovi v serpentinách prasknou brzdová lanka, spadne na silnici pod ním, probere se a vzápětí ho přejede kamión. Zase se probere a spadne na něj obrovský meteorit. Vyškrábe se z kráteru a vidí Smrtku, kosu opřenou o bar, jak si dává pivo a evidentně kašle na svět…Proč není Smrtka alkoholik?

Pánu Lasicovi sa vlastne splnil sen herca, v plnej sláve, rovno zo scény odišiel na dosky večného divadla vo veku 81 rokov, ktorý mu mnohí môžu závidieť.
Preto sa mu už nikdy(!) nemôže stať to najsmutnejšie pre herca – zomrieť opustený v zabudnutí.
Pamätám na časy, keď mocni túžili naňho aj na jeho priateľa Jula Satinského, zabudnúť. Ich prvá herecká úloha v roku 1972 po zrušení zákazu verejne vystupovať a návrate na scénu boli 2 nenápadní zálesáci v operete (žiaľ názov mi akosi odcestoval do zabudnutia), ktorí počas piesne Mississipi svojou mikroakciou – jedenie cukríkov – obrátili pozornosť všetkých divákov na seba (čo nebolo zámerom réžie).
Keď prevzal svoje posledné angažmá – riaditeľ Divadla L+S – diváci prestali chodiť na predstavenia a začali chodiť na „Lasicu“.
Česť jeho pamiatke…

Upravil/a: led