Proč mají různí lidé tak odlišné názory na určité věci?

Pouze proto, že každý jedinec je jiný.

Protože každý člověk je vychováván v jiném prostředí a jeho okolí, včetně rodiny formuje jeho pohled na svět.

Jedinec chce, v zásadě, buďto vědět, nebo věřit, mezi tím je absolutní diarchie a víra je s racionálním postulátem neslučitelná.

Pokud chce člověk věřit, činí si úsudky, názory, (rigidní) postoje. Pokud chce člověk vědět, hledá fakta, skutečnosti, a na základě nich činí závěry. To jsou dvě neslučitelné roviny.

Dá se to illustrovat na otázkách typu:

• „Věříš mi?“
• „Věříš tomu?“
• „Myslíš si, že kdyby …, pak …?“ atp.

Pro člověka, který v zásadě potřebuje věřit, je absolutně nepochopitelné, že

• mu nevěřím, nikomu nevěřím, vycházím z faktů a určité míry pravděpodobnosti (já to dělám vlastně automaticky, podvědomě, jako si jiní lidé činí závěr, jestli někomu důvěřují, nebo nedůvěřují), a v zásadě počítám s obojí variantou. A na základě změny skutečností se přizpůsobím,
• ničemu nevěřím, neuvažuju v této rovině. Nevím, co to je, protože je to zcela irracionální.
• žiju teď a tady. Proto, na hypothetickou otázku, jestliže by se stalo …, co by následovalo, mohu odpovědět pouze tehdy, pokud už se taková nějaká věc stala a okolnosti o ni mi jsou známy. Což tak z 99% skutečností, situací, reálií už tu bylo. Samozřejmě, lidé jsou, jednak, neskutečně líné tvorstvo, no a potom ti, co chtějí věřit (a těch je statisticky většina) se pídí po něčem úplně jiném, než po faktografii. Takže ve výsledku se historie opakuje a bude se opakovat, a proto lze většinu budoucích věcí, s větší či menší přesností, odhadnout. Ale to neznamená, že si myslím! 🙃

Takže sorry, frajere: nehovoříš řečí mého kmene! 🤷‍♀️😀

Upravil/a: Filip84

Protože je to normální. Aaa ooo tttom tto je – by řekl Pitkin.
Za minulého režimu jsme si mohli myslet co jsme chtěli, to mám vzít nemohli 🙂 .
Ale i když měl člověk jiný názor, musel se podřídit a hlasovat podle stranické linie.
Jako příklad: stanovisko k prohlášení Několik vět (1977), nebo Dva tisíce slov (1968).
Vůbec jsme nevěděli o co pořádně jde, ale museli jsme to na veřejné schůzi odsoudit.