Kde se za minulého režimu používalo oslovení soudruhu/soudružko a kde pane/paní?

Ako kde. Nebolo to povinné, aj keď si to mnohí mysleli.
Napríklad aj ako mladí držitelia občianských preukazov sme ani na škole mohli používať oslovenie učiteľov a profesorov pán/pani a nie súdruh/súdružka, ale na niektorých iných školách na tom súdruhovi výslovne trvali.
Podobne aj na pracoviskách niekde bol súdruh riaditeľ a inde zase pán riaditeľ.
Ani na úradoch to nebolo povinné. Jedine, kde to bolo povinné, okrem „straníckych orgánov“ bolo povinné v „silových štátnych organizáciách“ armáda, verejná bezpečnosť (ako občania civili ste ich mohli osloviť aj pán/pani) a jednotkách Ľudových milícií, (LM bola ozbrojená päsť KSČ a skladala sa len z jej členov).

Upravil/a: led

Jsem si vzpomněla, jak mi příbuzná vyprávěla, že jejich šéf v práci je oslovoval: „es. Nováková“ (ES=zkratka soudružky) a ředitel je při oslovení pane opravoval, že páni už vymřeli. Fakt je to pravda. 🙂

V běžném občanském styku (např. se sousedy) se používalo oslovení
paní/pane, také v některých zaměstnáních → např. paní kolegyně/pane kolego.

Soudruhu/soudružko se používalo na úřadech, snad
i při oslovování ve vedení výrobních podniků, JZD, apod.

Vcelku základní pravidlo bylo, že soudržky a soudrzí se oslovovali především straníci. Někteří to vyžadovali i od nestraníků. Někteří na tom zase netrvali vůbec a bylo to v běžném osobním styku spíše komické. Naopak na schůzích, zasedáních a dalších akcích s větším počtem osob bylo opomenutí neodpustitelné. V běžném úředním styku se to spíše užívalo, ale pokud ne, tak nikdo nikoho netloukl, pokud to nebyl „totál“. S vyššími pracovníky státního aparátu už to spíše bylo nutností.

Podotýkám, že v každém období československé historie se k tomu přistupovalo více či méně odlišně.

Upravil/a: Edison

Jo, marci má pravdu. Setkal jsem se s něčím podobným i u nás v práci. Že páni už vymřeli razil hlavně místopředseda ZO KSČ. Tak jsme mu říkali „pan soudruh“. Strašidelnou shodou okolností taky vymřel. Tedy předčasně umřel.

Málokdy se oslovoval soudruh, soudružka lékař či lékařka. Pokud se tedy nejednalo o lékaře vojenského nebo třeba vězeňského.