Máte svého “cvokaře”?

Zatím nemám, jak to bude dál, to nevím. Zatím jsem se zpovídal jen manželce na otázky např.: „Kdy jsi přišel domů“ , „Kde jste všude byli“, „Kolik jsi utratil“ a pod.
Takže to byl takový spíše jednostranný pokec, já většinou odpovídal, že nevím 😁 .

Před léty jsem to považovala za takové americké. Ale je pravda, že dříve se lidé vyzpovídali faráři, dnes máme diagnózy a medicínu.

Měl jsem, ale bylo to vyhazování peněz spíš.

Pro ty kteří nepotřebují pomoc. Je to vyhazování peněz pro ty kteří pomoc potřebují to smysl má. Ano chodím k psychiatrovi.

Upravil/a: jirka F

Ne ale vypadá to že brzy začnu

Pravděpodobně se k němu v brzké době objednám.

Měl jsem psycholožku. Začal jsem k ní chodit před 13 roky a pravidelné chození k ní jsem ukončil před 6 roky.

Ano, navštěvuji psychiatra.

Při minulé návštěvě mi ukázal palec nahoru, protože jsem něco věděl v oblasti psychiatrie.

Je to dobrý doktor.

V mládí jsem měl – byl doslova PĚTIHVĚZDIČKOVÝ, ale dnes mi pán dochtor zakazuje kvůli cukrovce se na Rémy-Martin snad i jen podívat. Ne že bych to poctivě dodržoval, ale snažím se. No co, pořád je tu travička, že jo, tak žádný smutek. Když už je toho na mě moc (což je dnes zpravidla koncem každého kvartálu), tak vypustím páru, ideálně v okruhu dobrých, veselých přátel. Doporučuji (pokud se to nebude přehánět). ;) :)

A teď se Malvíno DRŽ – mám za sebou celkem slušné množství všelijakých psychotestů na všechno možné a víš ty co? Prý jsem ÚPLNĚ a DOKONALE NORMÁLNÍ! Tudíž bych s nějakým cvokařem neztrácel čas, když vidím jak snadno se dostanou do rozporu s míněním většiny lidí ohledně statusu mé psychiky. ;) :D :D

Doposud nemám, nikdy jsem nepotřeboval a doufám, že to tak i vydrží. To co píšeš, neni vždy pravda. Nedělá mě problém mluvit s kýmkoli, aťuž ho znám ,či newznám.

Vyhazování peněz to není, jinak by bez nás"cvokaři "umřeli hlady

Víš, celý tenhle „business“ má jedno velké ALE.

Pokud má člověk zlámanou hnátu, tak je to jasné – uděláš roentgen, a o objektivním nálezu nemůže být sporu. Pokud máš, ku příkladu poškozený meniskus, tak už je to horší, protože roentgen neukáže nic, na ultrazvuku to taky není vidět, tak tě pošlou na magnetickou resonanci, ovšem ani ta není stoprocentní. Pokud však potíže přetrvávají a odpovídají těm, které jsou při poškození menisku, tak ti hnátu umrtví (nebo tě anestesiolog uspí), opravář kolen ti udělá díru do kolena a tou se ten nález objektivisuje na 100%. Stejné je to v dermatologii, vnitřním lékařství etc. etc.

Ano, jsou i psychická onemocnění, která mají objektivní nález, ale u většiny, a zejména u těch nejčastějších, jako je schizofrenie, deprese, mánie etc. etc., žádný objektivní nález neexistuje, maximálně tak odlišně fungující mozek na EEG, ovšem ten bude odlišně fungovat i po pár pivech, nebo šluku trávy, takže nelze exaktně prokázat nexus causalis mezi pathologickým nálezem na EEG a diagnostikovanou chorobou.

Každá doba má něco, a každá doba má určitou davovou psychosu. Ještě Constitutio Criminalis Theresiana měla stať o čarodějnictví a víra v čarodějnictví byla součástí naší historie pěkně dlouho a spousta lidí na ní doplatila. Za Stalina se v SSSR muselo věřit, že vražda je nemožná, protože vražda je kapitalistický přežitek a v beztřídní společnosti neexistuje.

Jedna stránka věci, proto, je, je-li psychiatrický pacient diagnostikován správně. Druhá stránka věci je, že je-li definice diagnosy správná a vyčerpávající, protože třeba americká klasifikace psychických nemocí má těch diagnos mnohem, mnohem více. Pak je otázka farmakotherapie, protože pokud pubošovi zemřou oba rodiče, a dva sourozenci, na následek autonehody, a někdo mu po tejdnu cpe antidepresiva, tak psychicky narušený je ten, kdo mu cpe antidepresiva – deprese je smutek pathologický, pokud někomu zemře celá rodina, je smutek naprosto fysiologický.

Podobný problém představuje farmakotherapie důchodců ve starobincích. Ano, oni depresivní jsou, jednak je to taková generace, která je, svým způsobem, hodně mimo (submisivní, neprůbojní, závislí, sentimentální), potom ono každý se vyrovná s tím, že je prakticky imobilní, hlava už mu moc nebere, je nahluchlý, špatně vidí, a ještě mu umřeli prakticky všichni vrstevníci, jinak, ale ne každý je na antidepresiva. Naprosto obvyklou praxí je, že si pečovatelský personál „stěžuje“ sestře, sestra řekne lékaři, lékař napíše antidepresiva, pacoš je dostává s koktejlem dalších dvaceti tabletek, a za pár tejdnů je klidný, jak beránek. Prosím, ale pak by ho měl, v nějaké rozumné době, vyšetřit klinický psychiatr. A to se často neděje. Jistě, psychotherapie u deriatrických pacientů je, s ohledem na výše zmíněné skutečnosti, když ne nemožná, tak hodně náročná, ale nejde na ní absolutně resignovat, což se ale taky děje.

Já znám holku, co má čtrnáct let diagnostikovanou schizofrenii, a za čtrnáct let jí neviděl psycholog. Jediná therapie obnáší to, že žere prášky. Ta farmaka jsou taky úchvatná věc! Vedlejším účinkem antidepresiv jsou deprese. U léků na schizofrenii je to ještě „lepší“, tam jako může narůst i druhá hlava a nebude se čemu divit (nadneseně řečeno).

Za většinu problémů může pathologické myšlení. Lidé mají neskutečnou potřebu se ve všem patlat, jsou neuvěřitelně zahledění do sebe, pořád se nějak analysují, přemítají nad sebou, fotí se, pak to dávají na fakbook, a pak se diví, že jim tam hejtr napíše, že vypadají blbě, pak z toho mají „depku“, a tak pořád dokola. My si to můžeme dovolit, máme se moc dobře, máme na takové kraviny čas. V tom je asi největší problém, spousta lidí prostě s časem neumí nakládat.

To není legrace. Člověk by měl umět „vypnout“ mozek, je to součást duševní hygieny. Zvedat činku levou rukou 16 hodin denně nenapadne ani blbce úplného a komplexního, ale 16 hodin denně přemítat nad tím, jestli v roce 2020 neřekl Mařeně něco blbě, a jestli se proto ona se s ním nerozešla, nebo nad tím, na co by si dal kalhoty, když nebude mít nohy, to problém není. Ale je to stejný bisár, jako s tou činkou, ten mozek na to není konstruovaný. A hlavně to vůbec k ničemu není.

Ne, nepotřebuji ho. Nejsem ženatý.