Vidíte v mém jednání nespravedlnost?

Před 10 lety jsem opustil svou rozvrácenou rodinu ještě jako nezletilý, blízko ke zletilosti. Bez bližších detailů pojmenování „nefungovalo nám to“ spíše lépe vystihlo „málem jsme se pozabíjeli“ – opravdu velmi blízko tomu druhému. Neměl jsem a nemám v úmyslu se s touto rodinou snažit o kontakt a velmi jasně to po celou dobu dávám najevo. Konkrétně můj otec se o mne nikdy nestaral a nechal nás živořit s matkou samoživitelkou – co měla minimální plat. Otec, opilec a kuřák, přestal pracovat už před narozením 3 synů. Nebo snad po prvním dítěti. Jako opilec přejel cyklistu, vyhodili jej z práce a od té doby žil pofidérní život. On vyrůstal naopak jako jedináček u milujících rodičů, kteří se o něj nejen starali, ale i v dospělosti se k němu chovali jako k dítěti. Do začátku tedy krom dědictví (postupem času, jak z jeho strany rodiny lidé umírali), svatebních darů (společně pořídili rodinný dům, kde se zapsal jako jediný vlastník) přijal i mnoho rodinných půjček. Dále začal rozprodávat rodinný majetek – starožitnosti, garáž své matky, kde přechovávala cennosti po zesnulém manželu, až nakonec samotné nemovitosti – své matce prodal zahradu, kde doslova žila, … Přišla i další dědictví a k nám, s matkou samoživitelkou, chodily jen upomínky, penále, … Dle slov matky alimenty jen podepisovala, kvůli jakési dohodě, že on na společný rodinný dům vydal nájem, který nepožadoval, aby matka mohla čerpat příspěvek na bydlení. Nakonec prodal i rodinný dům a nám nezbylo nic. Já se tedy odstěhoval a začal žít po svém, bez dluhů. Otec se propil a prokouřil téměř ke smrti. Nečekal jsem další interakci. Náhle se za mnou přistěhoval do nového města a že mu z prodeje domu (tehdy ještě vlastnil svůj byt v předchozím městě) zbyly peníze. Ne dost, aby z nich dožil, když si tu koupí byt. (Kdo jej zval?) Když si vezmu já hypotéku na svůj a jeho byt, on bude muset dát jen 10 % do začátku a tak mu zbyde dost na dožití. Původně chtěl oba byty vlastnit, což jsem mu zamítl. Pak navrhl, že bude vlastnit 2/5 na mém bytě a já 3/5 na jeho menším. To mi vadilo a naskytla se možnost vzít hypotéku na celý jeho byt. Chtěl jsem to výměnou za 2/5 na mém. (Darování se zatím neuskutečnilo.) Zaplatil jsem obě daně z převodu nemovitosti, svůj velký byt jsem vybavil pod 60000, on na svůj si řekl o 150000. Z pě­tileté dohody uplynuly 3 roky a on přišel s tím, že nyní s novým zhodnocením mého bytu mohu navýšit hypotéku o 500 000, že mu peníze nakonec nebudou stačit. Já pracuji přesčasy a řádně splácím. On tu 3 roky leží na posteli s invaliditou prvního stupně a prý hledá práci. Má zaplacené bydlení, dostává důchod a prý mu přesto nestačí peníze. Nejen že odmítám, požaduji podíl 2/5 na svém bytě, jelikož nechci s ním konzultovat, jak mám žít a investovat své vydřené peníze. On mi pořád dělá různé návrhy, dohody a celkově se chová, jako bych mu dlužil a měl být vděčen, že namísto rodinného dědictví splácím hypotéku. Prý nemám právo vytahovat minulost a on, že je nemocný a nemohoucí a já mu zatím jeho půjčku nesplatil (ano, tak 300 000 teoreticky dlužím, když odečtu jeho podíl na mém bytě.). Se svým poradcem chceme jít případně cestou arbitráže na ty 2/5.
Píši mu nepěkné maily a myslím si své. Koho byste soudili zle?