Proč mě vždycky rozpláče pozorovat ženu při tanci?

Už mě to na stará kolena začíná fakt štvát. Přál bych si, aby to ve mně už umřelo. Uvnitř je nějaký zatracený gen kterého se chci zbavit, bo se mi kurnik nehodí. Gen asi z pravěku nebo kdy. Stačí přede mnou začít žena tancovat a jsem naměkko, úplně ztracen, vykolejený jak tram, zvláště když to mrška fakt dobře umí (to je vlastně podmínkou, jinak nebulím). No a pak ztrácím kontrolu, bo jak občan bečí, tak s ním lomcují hormony, no a pak ji ani neovládám, logicky. Ztrácím mít navrch, že jo. Což má negativní dopady na vývoj situace, někdy celé noci a vy si ráno uvědomíte, že jste ze sebe dělal tak max. šaška a najednou se jaksi necítíte „na koňu“, což vám dotčená paradoxně vrátí nízkou úrovní obdivu nad předešlým výkonem. Tak jak s tím ze mě pryč? Prostě nebečet u tance, ale zůstat stranger, drsnej Harry? Bo chápete, buďto to tam je, anebo to tam není. (;

Kdo není schopen vnímat a cítit, nechť se zdrží komentáře.