Proč byly mongolské nájezdy v dřívějších dobách tak úspěšné?

Pro obyvatele středověkých měst byli Mongolové skutečným děsem.Naháněli hrůzu už svým zjevem a výzbrojí.
Mongolský jezdec s sebou nesl jen minimum věcí, oblečení, láhev na vodu, křesací kameny, zbraň, laso (na chytání zvířat i zajatců – mongolská válečná taktika do značné míry vycházela z jejich zvyklostí při lovu a pasení stád a na své nepřátele nahlíželi údajně podobně, chladně, na druhé straně ale bez záměrné krutosti, utilitárně). V armádě vůbec nebyla pěchota, která by zdržovala. Taktéž ji nezdržovaly kolony zásob, vojsko pouze s sebou hnalo rezervní koně. Vojáci je cestou dojili, pili jim krev a zabíjeli je, živili se i tím, co ulovili nebo uloupili. Jezdci se mohli pohybovat téměř bez zastavení, nezdržovali se rozděláváním ohně, jedli mléčnou pastu rozmíchanou s vodou, sušené i syrové maso změklé tím, že se dalo pod sedlo.

• mongolská válečná taktika vycházela z lovu, proto ji všichni dobře ovládali, byla pro ně denní činností – na rozdíl od rolníků, kteří byli do války odvedeni od svých polí.

Zdroj: https://www.sci­enceworld.cz/clo­vek/vojenska-taktika-mongolu-kde-se-brala-jejich-vyhoda-1203/

Monogolové byli kočovníci a to byl základ jejich úspěchu. Převahu v počtech zpravidla neměli a dokonce zpočátku technologicky a takticky zaostávali za „civilizacemi“ (neznali obléhací techniky, dokázala je spolehlivě zastavit i Big čajna zeď, či hrazené město). Vše ovšem kompenzovali nesmírnou mobilitou svého vojska, které se žádná tehdejší armáda nemohla rovnat (v podstatě všichni Mongolové byli jezdci, každý měl v „zásobě“ množství koníků – mongolští koně byli drobnějšíé a nenáročnější – které v bitvě i několikrát vystřídali).

A co se týká logistiky, tak v podstatě žádnou neměli. V zásadě si vše potřebné vozili (vlastně „kompletní týl“ včetně rodin) s sebou a když se k tomu přidalo i plenění krajiny, kterou aktuálně cetovali), je jasné že neměli ohledně zásobování potíže. S postupem času (jak si osvojovali pokročilé vojenské i civilizační techniky, taktiky a vymoženosti) se tím stali doslova nedostižnou armádou, která dokázala zdolat i mnohem početnějšího nepřítele, který byl „kulturně nad nimi“.

Velké zásluhy ohledně vzestupu mongolského válečnictví má samotný kagan Temüdžin (známější jako Čingischán), který po sjednocení zavedl mnohé vojenské a organizační reformy po vzoru pokročilejších kultur, což následně vedlo k doslova nepřekonatelné převaze nad jakýmkoliv tehdejším protivníkem. Vyváženou kombinací mírnosti a teroru (včetně dnes bychom řekli psychologické války) podlamovali vůli k odporu u svých nepřátel. Srovnej s pozdějším „dědicem Mongolů“ Tímurem Lenkem [Tamerlán], který ač vedl války nesrovnatelně krutější (doslova vyhlazovací), nevzbuzoval nikdy takové obavy a hysterii, jako legendární „Čingischánovy hordy“ (které byly „nespočetné“ leda tak na poměry tehdejší Evropy, dle asijských měřítek patřily mongolské armády početně k těm skromnějším, obzvláště v porovnání s tím, co byla schopna postavit do bitvy tehdejší sungská Čína).

A teď si nemohu pomoci a musím kopírovat jednoho zdejšího zločince (NECHCEŠ ho znát! ;) :D) > chybí kategorie „ARMÁDA A VÁLEČNICTVÍ“, muehehe! ;) :D :D

Ano, jak píšeš, taktika a převaha krom jiného. Skvělá organizace, krutost (a pověst) a zastrašování. Hlavně taky obří kavalérie a schopní lukostřelci (střílící z koní).
Kavalérie má (měla) téměř vždy převahu nad infantérií nebo menší, nedoboře organizovanou nebo špatně vybaveným jezdectvem nebo kombinovaným vojskem (často byly středověké armády třeba 4 000 pěšáků, 1 800 jezdců a podobně… žádné velké počty, tohle nebyla rarita). Pokud bychom chtěli evropský průměr vosjka ve středověku, nebylo by to ani 10 000 (třeba pět až patnáct, řekněme třeba 8 jako průměr). Středověké bitvy v Evropě byly často šarvátky prá mužů, rytířů i špatně vyzbrojených, obečejných mužů-vojáků. Pár vazalů, proti pár jiným, jeden pán proti pár jiným (jeden má pod sebou třeba pár stovek mužů). Když rpoti TOMUHLE pošleš najednou početné, organizoavné vojsko, zakládající si na obří kavalerii a lukostřelcích, tak nemají šanci…

Když se přežene horda, tak za ní zbyde jen spoušť… obzvlášť proti neorganizovaným, pomalým, nepočetným vojskům,… Pro ně to bylo něco zcela jiného, jinak válčili jen proti sobě v docela „trapných“ bitvách (neorganizovaných, s pár málo vojáky).
Srovnej evropský středověk a starověk… ve starověku válečnictví na skvělé úrovni, skvělí taktici a strategové a též technologie a technika, vojska na obou stranách pohybujíích se od desetitsíců, přes statisíce až milion. Středověk (hlavně v Evropě)… pár stovek až pár málo tisíc vojáků na obou stranách. Čingischánovo vojsko mělo staticíse vojáků, v Kublajově vojsku bylo asi milion vojáků, Timur měl taky statisícové vojsko, Zlatá Horda měla taky velkou armádu… všechny samozřejmě nebyly v Evropě, jakože celá vojska, všichni vojáci… do Ruska a východní části Evropy se dohromady „vecpalo“ asi „jen“ přes 100 000 Mongolských vojáků (pořád víc než Evropané… nejspíš i než skoro všichni dohromady… i kdyby en, je to jedno. Na jedné straně proti Mongolům nikdy nebojovala ani polovina… MOŽNÁ kromě bitva u Mohi).
A podobně Osmané měli statisícové, organizované a moderní vojsko, ve srovnání s Evropou, kde ani ten nejmodernější a nejmocnější stát (Francie v té době) se s nimi nemohl ani zdaleka rovnat… Oni nebyli mongolé (ale úzce byli spojování a taky i spolupracovali třeba s Tatary, sami byli původně složeninou turkických kmenů) a pro srovnání s Evropskými poměry a vosjky je to též dobrý příklad (obzvlášť když se jim v Evropě až do 17. století skvěle dařilo a měli od 15./16. století nejlepší vojsko světa… „paradoxně“ jejich vzestup zpomalili právě Mongolové, kdy Tamerlán porazil dalšího skvělho vojevůdce Bayazıda I. Yildirima).

Když už třeba nějaká středověký evropský stát narchylo shromáždil početné vojsko (vyjímečně)… tak to byli většinou neprofesionální, nevycvičení vojáci, hlavně sedláci a podobně, kterým strčili do ruky nějakou zbraň, některým možná i levnou zbroj…