Lze někoho mít rád víc než kdokoli jiný, a neuronit slzu při jeho smrti?

Když někdo umře, je zbytečné brečet, že už s námi není. Každý jsme smrtelný a až umřeme, nebude nic. Tak je lepší si připomenout, jaký dotyčný byl.

A chlapi nebrečí.

Bolest z lítosti/smutku disponuje celou škálou dalších projevů, nežli jsou slzy. Vypadá to, že právě slzy jsou tím nejméně destruktivním projevem v ohledu na psychiku truchlícího. Schválně píši o slzách smutku, bo tato má teorie neplatí pro všechny plačící. Neplatí třeba pro takové, kteří na pohřbu bečí vzteky, radostí, z „povinnosti“ a bůhví proč ještě. 🤷‍♂️

Nevěř kdejakému blábolu méně bystrého uživatele, tady konkrétně že „až umřeme, nebude nic“. Bude všechno. Všechno normálně dále poběží, přesně jak má. Kdyby dotčený uživatel měl ego v mezích normy, pochopil by to i on. Děkuju.

Umřel podnikatel, milionář a na pohřbu je hodně lidí. Mají smutné obličeje a jsou ticho. Je tam ale jeden člověk, který hlasitě pláče. Jeden chlapík jde kolem a ptá se ho.: Vy jste ho musel mít asi strašně rád, byl to váš blízký příbuzný?" Ä ten chlapík řekne, " Ne, já jsem ho vůbec neznal".
Jinak vnější projev a prožívání je tvoje soukromá věc, nikdo tě nemůže soudit, hodnotit a ani není na to žádná norma. Na smrt se každá kultura dívá jinak. O teoriích je zbytečné diskutovat. Jinak já na pohřbech nebrečím, když mi v 6 letech umřel dědeček, tak jsem nechápal, o co jde. A také jsem neuronil slzu.