Je známý nějaký případ literární postavy, která si uvědomuje, že je literární postavou?

Vzpomínám si, že postavy ze Čtyřlístku říkají čtenáři, aby obrátil knihu (z druhé strany knihy byl druhý příběh), a že na gramofonových deskách se Spejblem a Hurvínkem se Spejbl občas zmínil o desce, kterou jsme poslouchali:

„To si povíme až na druhé straně desky.“

„Podívej se, kolik už se odtočilo desky, ještě jsi na ty housle ani nevrzl.“

Zajímalo by mě, jestli se i v literatuře mimo literaturu pro děti vyskytuje případ, kdy postava ukazuje, že ví o tom, že se nachází v literárním díle, popřípadě ví i o autorovi, který toto dílo napsal.