Jak se zdravilo a oslovovalo ve středověku?

České slovo zdvořilost – podobně jako německé Höflichkeit, anglické courtesy a francouzské courtoisie – se odvozuje od slova „dvůr, dvořan“ a naznačuje tak, že původně vznikla při královském dvoře a odtud se nápodobou šířila mezi šlechtou a lidem. Naproti tomu francouzština i angličtina má – vedle politesse a politeness, odvozených od uhlazenosti – ještě také slova civilité a civility, odvozené od civil, městský. Tomu odpovídá také dvojí typ zdvořilosti:
Zdvořilost dvorská, vyjadřující nerovná postavení různých osob: být zdvořilý znamená respektovat a dávat najevo tuto nerovnost, zejména ze strany podřízené, níže stojící osoby. Dodnes se udržela zejména v japonštině a v dalších jazycích Dálného východu, kde se oslovení osob různého postavení liší i gramaticky.
Zdvořilost městská či občanská, založená na přesvědčení o rovnosti všech lidí, přinejmenším všech měšťanů. Vyjadřuje respekt, ale ne podřízenost, a zachovává si jistý odstup: „Já pán – ty pán.“
Mezi blízkými přáteli se formální zdvořilost sice nevyžaduje, a přece i v rodině záleží na tom, aby se její členové vůči sobě chovali s jistým ohledem, který vyjadřuje respekt, kdežto nezdvořilost vyjadřuje pohrdání.
http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Zdvo%C5%9­9ilost

V sociálně přísně rozvrstvené společnosti hrál velkou úlohu pozdrav. Jeho základní formou byla úklona. Existovala jich celá škála podle příležitosti a důležitosti zdraveného. Lehkou úklonou s pohybem dlaně k srdci se zdravili sobě rovni urození. Hlubší úklona platila za uctivější pozdrav (host, žadatel, úcta výše postavenému). Dalším stupněm bylo pokleknutí na levé koleno a sklopení hlavy. Tento pozdrav se používal vůči vládcům, baronům nebo vysoce postaveným velitelům a vyjadřoval poddané postavení. Vstát bylo možno až na výzvu zdraveného. Posledním stupněm bylo klanění se na kolenou -výraz naprostého poddanství, často spjaté s prosbou (zejména o milost).
Smekání se jako pozdrav začalo praktikovat až pod vlivem „burgundské módy“ v 15.století. Zato bylo hojné vyjadřování loajality líbáním prstenu velmožům a prelátům. Ženám se ruce nelíbaly, ale vyjadřovala se jim úcta větší úklonou než příslušelo jejich stavu.
I při oslovování nebo zmiňování určité osoby (např.v textu) platily přesné konvence: tak například měšťan měl být označován přízviskem „poctivý“, vladyka „slovutný“, korouhevní pán „urozený“. Žadateli příslušelo oslovovat žádaného „láska vašě“ neboli „vaše laskavosti“.
Sociální diferenciace se přirozeně promítala do vztahů vyšších a nižších tříd. Platilo, že chování vůči antagonické (níže postavené) třídě v podstatě nemůže být nemravné. Naopak chování plebejce vůči šlechtici bylo posuzováno přísně. Ctností však byla šlechetnost.
http://www.ge­nebaze.cz/dv/ces­ky/staroceska­osloveni.html#slov­nik_3