Myslíte si, že extrémní situace můžou významně měnit lidské chování?

Určitě ano. Někde jsem před časem četl o tom, jak Stalin vychovával svoji generalitu.
Dal si je nastoupit, nechal si přinést slepici, oškubal ji a potom chodil po místnosti a sypal jí zrno. Kudy chodil, tam slepice poslušně za ním. A říkal: „Takto musíte jednat se svými podřízenými. Oškubat je, vzít jim vše a potom budou vděčni a budou poslouchat“.

Nielen zmeniť, ale aj odhaliť skrytú pravdu o ľudskom zmýšľaní.
Nemusí to byť práve koncentračný tábor, ale veľakrát obyčajný výlet do blízkeho lesa, alebo bežná túra z bodu A do bodu B sa môže zmeniť na horor.
Spomínam si napríklad na prípad z pohoria „záhad a hrôzy“ Tribeč na Ponitrí viď https://slovan­der.sk/tajomno/kde-sa-koncia-povery-a-zacina-sa-pravda-o-tribecskom-stvoruholniku/ a https://www.go­ogle.com/sear­ch?client=avast-a-1&q=pohorie+Tri­be%C4%8D&oq=po­horie+Tribe%C4%8D&aq­s=avast..69i57j0l7­.5792j0j1&ie=UTF-8, keď členka turistickej skupiny uzatvárajúca túto skupinu, aby sa oneskorenci nestratili, si zlomila nohu a vedúci skupiny viac než 24 hodín po príchode do cieľa o tom nikoho neinformoval a zranenú nehľadali.
Ona potom sama, najprv plaziac sa ako známy ruský pilot Maresjev https://sk.wi­kipedia.org/wi­ki/Alexej_Petro­vi%C4%8D_Mare­siev, neskôr podopierajúc sa ulomeným konárom prešla ostávajúcich 10 kilometrov za skoro 20 hodín k najbližšiemu ľudskému obydliu. Až tam jej domáci pomohli.

Ak miesto boja sa podliehate nepriaznivým podmienkam a prispôsobujete sa sadizmu ľudí okolo, sami sa stávate sadistom.

Upravil/a: led

Každý má svou stinnou stránku, která se ukáže až v krajních situacích. A jsem si téměř jist, že každý, protože jsme zvířata. Sice chytřejší a kultivovanější, ale stále zvířata.

Ano

Rozhodně. Kde je příležitost mít moc nad lidmi, obvykle se to zle zvrtne. Příkladem jsou třeba instituce sociální péče, umístěné mimo obydlené obce: domy seniorů, domovy pro mentálně postižené v odlehlých lokalitách, domovy pro mládež ap. Průšvihů s týráním a zneužíváním bylo odhaleno dost a dost. To si říkáme civilizace, a žádný koncentrační tábor.

Nemyslím.

Co to je „extrémní situace“, to je velmi, velmi relativní. Člověk je, svým způsobem, druh neskutečně přizpůsobivý (něco, jako virus), ovšem ne každý jedinec rodu homo sapiens sapiens je člověk přizpůsobivý.

Oproti všeobecným představám, každý člověk dokáže zabít (stejně, jako ukrást), je jenom otázka, za jakých okolností. Zabít neznamená zavraždit, ale i toho je schopen opravdu každý, a paradoxně, většina odsouzených vrahů nejsou nějaký „Viktor čistič“, jsou to různí lidé, často submisivní, zakřiknutí, kteří žili dlouhodobě v nějakém toxickém vztahu, třeba i s fysickým násilím, no a jednoho krásného dne kápla ona pomyslná poslední kapka. Oni třeba ani de iure nevraždili, třeba šlo o těžké ublížení na těle s následkem smrti, ovšem ovšem hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí je často velmi úzká, zástupce státní je povinen to stíhat co nejpřísněji, a oni neměli adekvátní obhajobu. Třeba.

Každý člověk má dosti bisarní sexuální fantasie, představy, každý trošku jiné, ale každý nějaké má (pokud je v tomto ohledu v pořádku), a u většiny lidí obnášejí nějaké S/M praktiky, skupinovou soulož, soulož s osobou opačného pohlaví (nebo, spíše, s osobou odlišnou od osoby, na níž směřuje preference v příčině sexuální orientace), etc. etc.

Žijeme v nějaké společnosti, většina lidí nejsou individualitou, část individualit se s tou individualitou nenaučila žít, těch proměnných je spousta, ale čím je společnost egalističtější, homogennější, tím větší je frustrace, pramenící z přetvářky, nebo strachu z nepřijetí.

Všichni máme nějakou Pandořinu skříňku, do které není vhodné nahlížet klíčovou dírkou, a už vůbec není vhodné ji otevírat.

Pokud většina společnosti žije ve studu a strachu, pokud jsou lidé odsuzování (až skutečně, nebo domněle, to není relevantní) za to, co si myslí, nebo co cítí, zkrátka a dobře, pokud musí mít permanentně nějaký strach z odmítnutí (a, opět, ať už je oprávněný, nebo fiktivní, to není podstatné), z nepřijetí etc., tak pokud dojde k nějakému vykolejení, silnému vykolejení, společenských pravidel, tak dá těm mindrákům a frustracím určitá část lidí, více či méně volný, průchod.

Do toho v každé společnosti jsou dissociální osobnosti, psychopati Cleckleyova typu, pathologicky sadistické, či masochistické osobnosti (on takový masochistický sociopat s nízkým sebevědomím je horší, než kdejaký sadista!), vidíme to všude kolem sebe. Mohli mohli tady vést deliberativní diskurs na thema, jsou-li opatření (té které) společnosti vůči pathologickým jedincům dostatečná, nebo nejsou, ovšem na faktu to nic nezmění: nejsou, protože lidé obecně nedokáží vidět až tak potenciální risiko.

Těchto lidí je, sice, ve společnosti výrazná minorita, ale když se spojí příhodné okolnosti dohromady, dokáží na svou stranu strhnout už více významnou část společnosti, a pak se nestačíme divit!

Ale nejde o změnu chování. Ti lidé se tak chovali vždycky, jenom to skrývali, potlačovali, maskovali. Materie té „změny“ spočívá v tom, že nic nemaskují, neskrývají a nepotlačují.

Mezní situace často mohou „zocelit“ člověka. A také většinou ukážou co člověk dokáže ustát. Někdy se pak sami divíme čeho všeho jsme schopni, aniž bychom to před tím tušili.

To se každopádně projeví změny, morálně a psychicky silní jedinci zůstanou v klidu a u slabších povah se začnou dříve či později projevovat ty nejnižší pudy. Krajní nouze nebo extrémní situace ukáže, kdo je skutečný přítel a kdo úhlavní nepřítel.

Myslím, že ano. Když jsem hodně vystresovaný, tak se ze mě stává cholerik a chaotik, i když jinak jsem raději klidný a organizovaný.