Může skákající gen LINE1 mít něco společného s termínem "přeskočilo mu v hlavě?

Spíš vylepšuje, než že by stál za tím, že někomu v hlavě „jebne“. 🙂

Různí lidé, po celou historii lidstva (když si odmyslíme chladný kalkul & institucionali­sovaná náboženství) se pídí po tajemnu: proč jsme tady, jestli to má nějaký tajemný / hluboký sensus, teďka co s námi bude po smrti (tedy, jestli máme něco, co po smrti nějak funguje dál, o tělu už exaktně víme), etc. etc. etc. A každá společnost, primitivní nebo vyspělá, přišla s nějakou (ale vždy prakticky ničím nepodloženou!) thesis, kterou považovala za pravdu na principu boží pravdy, která na tyto otázky dává nějakou odpověď.

S tím, přirozeně, souvisí i otázky, proč je někdo tupý, blbý, nebo proč se narodí, s tím nebo tím, postižením, fysickým, či psychickým („posedlý“, „očarovaný“…).

No, genetika nám dává odpověď sice částečnou, hodně částečnou, o to však jistější, než ty různé fantasmagorie z „říše snů“ psychicky nemocných předků (nebo ze sjetých předků, prašť jako uhoď).

Víme, že pokud se něco významného, v minulosti, stalo některému z našich předků, že se mu to, v podobě genetické informace, nějak zapíše (jak, to je pro toto nepodstatné, já na přírodozpytné vědy nejsem, a pokud Tě to zajímá, hledej, nebo Ti to vyloží někdo, kdo tomu hoví). Víme, že to zapsané se přenese na potomky. Jo, ale kdy, v jaké míře, a na koho, tak to opravdu nevíme, není v tom nějaká mathematická pravděpodobnost.

Máme psychické nemoci, poruchy a úchylky biologicky podmíněné. Ale u toho moc nevíme.

Třeba deprese. Dnes se předpokládá, a je to vysoce pravděpodobné, že příčinou toho, že jednomu se deprese rozvine, a ni k tomu není moc zapotřebí, a druhého neporazí skoro nic, je genetika, že depresemi trpí depresivní typy, a ty si tuto disposici nesou s sebou do života od předků. Nebo schizofrenie, bipolární poruchy, tam se taky, pomalu, začíná hovořit o genetické zátěži.

Pokud jsem to správně pochopil (cosi jsem už o těch skákajících genech přečetl, cosi trochu víc 🙂 ), tak ty skákající geny mají fungovat, jako takový „Viktor čistič“, že, prostě a jednoduše, to „prokletí“ genetické zátěže – nějak – přeruší. Více, či méně, a pořád nevíme, jestli s konečnou platností, nebo pomohou jenom tomu konkrétnímu jedinci, no a za pár generací to, třeba, nebude zpátky.

Ale pořád je hodně otázek, co do vztahu psychiky a genetické informace. Co jsem potkal dlouhodobé / recidivující „pacienty s hlavou“, a že jsem jich za život už poznal poměrně dost, tak všecky lze charakterisovat malou vůlí, hnípáním se v sobě (pořád nad sebou přemýšlí, pořád se popisuje, pořád se vymezuje…), bisarními zájmy – třeba „tajemnem“, nějakým „jehovismem“ (a je jedno, jestli jsou to SJ, nebo „apoštoláci“, nebo něco úplně jiného, nekřesťanského), nebo něco, jako Rokio: funusy, mordy, hřbitovy, atp.

Já, přirozeně, nevím, jestli je to důsledek nemoci (ani jestli jde o nemoc, to, že to teďka tvrdí tady tato medicína, nic neznamená), „nežádoucí účinek“ therapie (že se v sobě pořád hnípají, analysují se, popisují se …), vliv výchovy, nebo právě genetická informace. Pravdou je, že se po tom dostatečně nepídí, to souvisí s karteziánským, kausalistickým, plochým myšlením: příčina – následek, hrabe ti – vem si prášek!

No, uvidíme, jestli, a co, další výzkum přinese. 🙂