Našli jste cestu ke spokojenosti? Jaká je? Díky…

Stále ji hledám,jako my všichni…
Učím se být spokojená sama se sebou,myslím,že jsem k sobě stále blíž a blíž,ale ještě mám hodně na čem pracovat.
Umím se radovat z maličkostí,ale také umím propadnout dlouhému smutku…
Najít cestu ke spokojenosti je dřina. Ale za tu námahu to stojí,vyplatí se to…
Doplňuji:
Annas 🙂

Upravil/a: Andělé

Nechtít moc,spokojit se s tím,co máme.Víš,co jsem si vždycky říkala,když jsem šla na noční a viděla u non stop prodejny ty bufeťáky,co se nalívají,práci nehledají?Jsou to spokojený lidi a bez starostí.Spoko­jenost člověka asi ale nemůže existovat,nelíbí se nám tamto a tohle,nelíbí se nám politika,práce lékařů,rušení spojů,školství-to všeobecné a vlastní?Už jen pocit,že něco nutně potřebuji a není na to,je pocitem nespokojenosti­.Takže se řídit tím,co jsem napsala v úvodu(pro mě neplatí,pořád chci něco víc)nebo si připustit,že spokojenost je jen slovo,které někdy vyjadřuje momentální pocit( z dobrého nákupu,dovole­né,odvedené práce ,jak doma, tak v zaměstnání..)

Domnívám se, že při spokojenosti jde o soulad mezi duší a tělem, tedy tím, po čem touží duše (štěstí, láska apod.), a tím, co potřebujeme k uspokojování svých potřeb. Duše nemusí být spokojena, i když rozum a tělo ano. Občas něco chybí …

Doplňuji:
Někdy nám pomůže pád na dno uvědomit si, že máme dostatek síly k tomu, abych se pozvedli. Často mně pomáhají slova – mělo to tak být, skutečnost, kterou memůžeme změnit…

Život je cesta, život je stálé hledání třeba té pravé spokojenosti …

Upravil/a: annas

Otázka možná zní – Co to vlastně je – být spokojený(á)?
Možná by stačilo,aby jeden nebyl neustále namíchnutej.
Radovat se z maličkostí.­.?…někdo to umí,někdo ne.

Možná se mnou řada přítomných nebude souhlasit, ale život mě naučil, že svoboda je poznaná nutnost. Jestliže si uvědomím svoje možnosti a životní mantinely, pak vytvářím předpoklad k tomu, abych se ve svém životě cítil spokojený. Ano je to hodně přízemní myšlenka. Avšak toužit např. jako penzista po větším majetku, mít snahu něčeho víc spotřebovat /sežrat/, přivlastnit si další a další prožitky nakonec vyústí do stavu, že se dříve či později ze vší spokojenosti zalknu. Takže méně je více, intenzita může hravě nahradit kvantitu a snaha měřit čímsi spokojenost se ukáže jako irelevantní a posléze zjistíme, že to je v podstatě hloupost.

Oprostit se pokud možno od všeho nepotřebného . A hlvně mít někoho, o koho se může člověk opřít, a který má obdobné názory. Najít cestu ke spokojenosti je pro samotného člověka dost problematické­.A pokud ano, tak tam musí potom být nějaká hodně silná víra a oddanost jí.

Já si zase myslím,že spokojenost je jen výsadou bláznů,nebo asketů,mudrců a proroků.Podle mne z nespokojenosti vyplývá veškerý pokrok a pohyb v před.Kdo se spokojí s tím,čeho dosáhl,dostal se do stagnace,smrti za života.
Těm ostatním odpovím slovy Swifta(nejsem si jistý): „…učení stoiků,že máme svým žádostem odpomoci vyhlazením svých potřeb,mi připadá jako výzva: uřízněme si nohy,abychom nepotřebovali boty.“
Člověk by měl najít uspokojení,v hle­dání cesty za spokojeností.Někdy to fakt jde těžko.