Měl by se člověk vyrovnat se svou smrtelností již od raného věku nebo věřit tomu, že srdce bude bít až do skonaní světa?

Člověk se s tím od raného věku vyrovnává a je zbytečné ptát se, zda by měl, nebo neměl. Moje dcerka už se mě v 5-ti letech párkrát na tohle ptala, co bude pak apod.

Myslím si, že dítě nad smrtelností nepřemýšli. Možná až tehdy, když zemře babička nebo dědeček a rodiče mu vysvětlí, co se stalo.

Těžko říct, zda je správné chránit děti před tím, že někdo je „na smrtelné posteli“, že odejde tam, odkud není návratu. O smrti se často nemluví, na pohřby děti nechodí, i když jsou už samostatné a odchod vnímají. Někde jsem četla, že je to asi od 9. roků dítěte.

Myslím si, že smrt patří k životu, rozloučení se zesnulým je tradice, neúčastí se vytrácí jakýsi respekt vůči přirozenosti – každý začátek má svůj konec. Samozřejmě smrt blízkých je spojená s bolestí, jen čas bolest zmírní.

Stejně tak mnozí rodiče neučí děti chodit na hřbitov., kde si mohou vzpomenout na ty, které měly rády a oni je.

„Život zemřelých je uložen v paměti žijících.“ Marcus Tullius Cicero

Proč by se s tím měl někdo vyrovnávat. K našemu životu smrt patřila od nepaměti. Každý soudný ví, že to příjde.

Co míníte raným věkem?

Těžko u dítěte např. předškolního věku očekávat,
že se vyrovná se svou smrtelností.

Podle by nebylo správně ani jedno.