Je normální, když se Vám něco líbí tak moc, že to raději ani nechcete, aby se Vám to neomrzelo?

Myslím, že nemůžeme soudit, co je nebo není normální.
Ale zajímá-li Vás to, mně se ještě nestalo, že by se mi něco
líbilo tak moc, že bych to radši nechtěla.
(Nestává se mi, že by mne věci, knihy, … omrzely.)

Vzal by sis radši holku co se ti nelíbí, jen proto aby tě hezká neomrzela?

Nakonec můžeme být rádi že dokonalost naštěstí neexistuje.

Podobně to mám se vším co je pro mě srdcové, hudba, filmy, hry, výjimečná místa plná vzpomínek, vždy jen jednou za čas.

Co se týče nových věcí, tak vždy sáhnu po tom nejlepším co si můžu s čistým svědomím dovolit, jak řekl Werich:

„Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.“

Upravil/a: Lurius

Nenazval bych to nenormální, ale spíše podivné. Proč si odříkat věci, které se nám líbí? Prostě si to pořídím i s tím vědomím rizika, že se mi časem omrzí. Kde mám zaručeno, že se mi ta věc neomrzí, neztratím o ni zájem, i když si ji neopatřím?

Hm. Pokud se mně něco líbí hodně moc. Udělám vše pro to, abych to měl. Pokud je to ovšem reálné. Takové haťma patla není k ničemu.