Jak se vypořádat s osudovou chybou? Vybral jsem si školu a našel se ve zcela něčem jiném.

Ahoj.

Když jsem si v 15 letech vybíral střední školu, netušil jsem, že to bude tak těžké. Vybrat si obor, něco zajímavého, co by mi v budoucnu pomohlo a čím bych se snad mohl živit. Já jsem vůbec nevěděl, kam jít, ale věděl jsem, že mě baví zdobit zmrzlinové poháry, cestovat a občas míchat nějakou nealko piňa coladu, tak jsem šel na hotelovku.. A to byla ta největší chyba. Ještě k tomu do jiného města, protože jsem se doslechl, že dotyčná škola je vyhlášená, a tak každé ráno jezdím vlakem. Momentálně jsem ve druhém ročníku.

Kolektiv ve třídě je naprosto otřesný, všichni se neustále baví o tom, jak se v ten a ten pátek zřídili jak býci v nějakém klubu, jak přestali kouřit 5 cigaret denně a jak zase začali, jak je ten a ten alkohol super a jak skvěle nechutná ta a ta droga a podobně.. Našel jsem si tam jednoho kluka, který byl ještě o prázdninách, kdy jsem si s ním před nástupem do prváku psal v pohodě – nekouřil, nepil a byl slušný. Po roce se ale přidal na stranu zla a teď, stejně jako zbytek třídy, chlastá a hulí co se dá. Takže teď nemám nikoho a celé dny jenom sedím v lavici nebo na chodbě s mobilem v ruce a projíždím sociální sítě nebo hledám novinky na stránku.

Až začátkem druhého ročníku jsem si uvědomil, že jsem si ten obor vůbec neměl vybírat a třeba jít na obchodku, kam jsem se po přijímacím řízení dostal taky.. Ale kdo ví. Tyto letní prázdniny jsem se zúčastnil povinné školní praxe ve Francii, kdy jsem se ještě předtím musel zúčastnit konverzační soutěže, abych dokázal, že jakž takž něco umím (a uměl – na základce jsem se učil francouzsky od 6. třídy a měli jsme luxusní učitelku) a kde jsem pracoval ve 3* resortu, něco málo se naučil a poznal nové lidi, což bylo luxusní.. Ale potom jsem si uvědomil, že to samé bych mohl dělat i bez blbé hotelovky, stačil by mi na to třeba jen baristický kurz a cestovat bych mohl i jinam. Po návratu jsem se oficiálně stal žákem druhého ročníku, a čeho jsem se bál nejvíc byla povinná praxe každé pondělí na provozovnách, která mi vůbec nejde.. Je to 4* hotel a samozřejmě musím sklízet ze stolu, utírat každý milimetr čtvereční stolu, aby tam nezůstal jediný drobek, to samé bílé sedačky, židle a různé plochy, což mě absolutně nebaví a ta buzerace je neskutečná. Nic mi tam nejde a pokaždé, když někdo snídá, jenom cítím na sobě ty oči, kdy mě každý pozoruje a fakt cítím že i čeká, kdy mi něco spadne, sletí na zem nebo něco rozbiju. Když jsem byl na ty 3 měsíce v té Francii, tak tam to bylo v pohodě, jako ano, občas jsem tam něco rozbil nebo mi něco spadlo, ale rozhodně tam nebylo 5 druhů sýra a šunky na snídani, 3 různé jogurty, 10 druhů pečiva, různé oříšky, blbosti a podobné hovadiny.. Výběr byl menší a nebylo to tam tak nóbl, prostě normální v pohodě resort, a ještě jsem si něco málo vydělal.. Každé pondělí jen odpočítávám hodiny do konce, aby ti už bylo za mnou a já mohl jít domů..

Mrzí mě, že jsem udělal tu největší chybu v životě a dal se na obor, který mě oslovil jen ze dne otevřených dveří a po pár měsících mě přestal bavit. Opravdu mě nezajímá, co to jsou kanapky, jaké jsou druhy vín a kde se v jednotlivých oblastech ČR pěstují, z čeho je majonéza, jak správně servírovat teplé a studené předkrmy, co je to banket, co má být na jídelním lístku a podobně.. Před 2 lety jsem založil Favebookovoi stránku, kam přidávám novinky a aktuality ze světa filmů a seriálů, kdy jsem zjistil, že mě tohle téma neskutečně moc baví a že tohle je to, co chci dělat. Jelikož jsem chodil na jazykovou základku, tak mi jde angličtina, francouzština a i čeština, kdy si dávám pozor na gramatiku a snažím se psát tak, aby to čtenáře zaujalo a on měl chuť si přečíst i další novinky. Tímto se dostávám k faktu, že jsem před měsícem navázal spolupráci s jedním webem, pro který píšu také články na téma novinek z filmů a seriálů, různých fotek a podobně, čímž se mi zase otevřely dveře někam dál a můžu svůj redaktorský potenciál rozvíjet a rozvíjet do nekonečna. Nejradši bych si nafackoval za to, že jsem nešel na školu, která se věnuje například grafice, která mě taky baví tvořit nebo na školu, kde je psaní hlavním tématem. Ze slohovek mám jedničky a opravdu jde vidět ten zápal, který do jednotlivých článků dávám..takže si docela i troufám říct, že mi to jde.

Ta představa, že musím denně docházet do školy a marnit 4 roky svého života studiem něčeho, co v životě absolutně nebudu dělat a co se mi hnusí, mě vnitřně ničí a někdy mám až stavy, kdy je mi do breku.. Já už nechci košili a vestu ani vidět, je mi špatně z toho, že jsem na škole, která mi absolutně nic nedá a kdy bych ten čas strávený tam mohl trávit někde jinde, s mými potenciálními kamarády, se kterými bych se bavil, probíral všelijaká geekovská témata a těšil se, až spolu zase někam zajdeme.. Takhle nemám nikoho a musím se spoléhat jen sám na sebe..

Díky všem za přečtení a případné rady, jak to vydržet nebo co mám dělat, když cítím, že zkrátka patřím na zcela jiný obor, který by mě vnitřně obohatil a denně dodával zkušenosti.. Rodiče říkají, že musím něco umět, že musím mít ten papír, abych si našel nějaké rozumné zaměstnání a neztrácel čas ve čtvrté cenové.. Ale já vím, že hotelnictví ve svém životě zkrátka dělat nebudu. Já chci psát články, pořádat přednášky a prostřednictvím YouTube předávat recenze na filmy a seriály, stejně jako můj vzor – mladý Jakub Neumann, aka. Toren CZ.