Dokázal by vás někdo nějakým výrokem neodpustitelně urazit?

Nedokážu si představit, že „někdo, na kom mi záleží … by se přede mnou plazil na kolenou a prosil za odpuštění“…
;-D
Někoho, na kom mi záleží, bych nenechal se tak ponižovat.
A naopak – těžko bych si mohl vážit někoho, kdo by byl ochoten se tak chovat.
___
Nemyslím, že by mne někdo, koho si vážím, urazil „neodpustitelně“.

Nejsem urážlivý typ. Pouze se dokáži rozohnit, jestliže jsem už trošku posilněn alkoholem a to tedy dávám doživotní sliby, jako třeba že tě už budu oslovovat jen „vole“, ovšem urazit se nedokážu.

Dle mého názoru neexistuje verbální výrok který by se nedal nikdy odpustit.

Spíš jde o to, že by se mě to hodně dotklo, a cítila jsem se ukřivděná, ale kdyby svůj pohled změnil/a a přestal/a by mě takovým výrokem neustále deptat, asi bych odpustila. Třeba kdyby šlo prostě o nějakou mou přirozenou vlastnost, kterou neumím ovlivnit a mám s ní problémy. A ta osoba (hlavně kdyby to byl třeba někdo z rodiny, protože u cizích lidí je mi to jedno) by mě neustále deptala tím jak jsem nějakým způsobem „vadná“ a, že když taková být nepřestanu nebude mě mít rád/a a choval/a by se ke mě kvůli tomu prostě jinak .
Doplňuji:
Teď mě ještě napadá, kdyby mi v dětství rodiče třeba říkali, že měli jít radši na potrat, že mě nenávidí a podobný hnusný věci. To ani nevím jestli bych jim dokázala odpustit.

Upravil/a: Nevíteto?

Nikdo z těch, na nichž mi záleží,
by mi nikdy neřekli nic oškilvého.

Nikdo z těch, na nichž mi záleží,
by se nikdy takhle neponižovali.

A nikomu z těch, na nichž mi záleží,
bych nedovolila se ponížit …

Mě nejvíc rozzuří, když lidem na hrubý ůrovni začnu něco vysvětlovat z duchovního hlediska a oni se mi pak posmívají zasranej pánbíčkář.