Co si myslíte o intenzivním skákání do řeči při duchaplném rozhovoru?

Vadí vám? Je to jedna z mála lidských vlastností, kterou nemám rád a proto se na to nedokážu dívat z jiné perspektivy. V okolí to dělá čím dál tím více lidí a já se pořád ptám co je v jejich hlavě tak naléhavého, že si svou myšlenku nemohou nechat na později. Sám to nedělám a když už se u toho přistihnu, druhému se stroze omluvím a nechám jej mluvit dále. Je to důsledek uspěchané doby, nebo co se tady děje?

Doplňuji:
Pro Mosoj: Monology ve společnosti nevedu