Čím to je, že manželská láska mívá (někdy) krátké trvání?

U milujicich se manzelu laska nabira jine formy. Kdyz spolu lide randi, nevidi se kazd den a nesdileji kazdodenni starosti.
Je dobre, ze lide, kteri vstupuji do manzelstvi, nevedi, co je vsechno ceka! Nekteri by se ani nezenili nebo nevdavaly.
Pokud se vytrati vzajemny respekt a duvera, uz se tomu ani neda rikat laska. A je spousta manzelstvi, kde jsou spolu manzele spis ze setrvacnosti nebo z pohodlnosti. A samozrejme taky kvuli majetku.
Laska je nekonecne tema!!

Příčin/důvodů může být celé řada, to by bylo na romány. Snadno může vyprchat (po 2, 10, 15 nebo 20 letech). Stesk, soucit, starost se prostě z mnohých důvodů (i oprávněných) vytratí.
Omyl. Láska není jen kladný vztah!
Láska i v manželství (bez ohledu na dobu jeho trvání) může být chorobná, majetnická, příliš závislá, oddaná, slepá, vášnivá, oddaná, žárlivá, nebezpečná, sobecká, nesnesitelná…
Soužití musí být přijatelné pro obě strany a setrvání v manželství dobrovolné. I v 60, 70 letech se lidé po dlouholetém manželství rozvádějí. Minimálně jednomu se uleví (po letech jha) a touží dožít v klidu (častěji se „zbavují letitého břemene“ ženy).

https://www.no­vinky.cz/clanek/ze­na-vztahy-a-sex-existuje-sest-stylu-lasky-podivejte-se-jaky-charakterizuje-vas-40345024

Upravil/a: quentos

Je to problém celé společnosti – která ovlivňuje jednotlivce. V tom smyslu, že mají charakterové a osobnostní problémy. Nedostatek vyzrálosti, EGO, problémy se sebevědomím/vlastní hodnotou, idealizace, špatná/přehnaná očekávání a plno dalších problémů, které ale většinou primárně pramení z toho ega.
Vztahy se především budují a NIKDY se nedá stavět jen na pouhé lásce nebo jen zamilovanosti. Rozhodně ne dlouhodobě. Podotkl bych, že „svobodný“ výběr partnera a svatba z lásky jsou vcelku novodobý jev; historii dominovaly rozumové (politické, ekonomické), domluvené a jinak plánované sňatky (a fungovaly vcelku dobře)… to neznamená, že byly bez lásky. Láska přišla – když se snažili, když spolupracovali a měli dobré soužití (založené na přístupu a vlastním charakteru).
Důležitá je věrnost, důvěra, přátelství, správná komunikace, atd. atd.
Dnes se chtějí ženit i LGBT, což je samozřejmě naprostý nesmysl a zhovadilost. Další problém společnosti. Jenže i „klasická, tradiční“ rodina je narušena a už moc neexistuje (vzathy/manželství se rozpadají, navzdory de iure monogamii je tu de facto nevěra, mnoho partnerů atd). Protože jak LGBT (jejcih šíření, aktivismum, pokroucené hodnoty), tak nefunkční tradiční rodina pramení většinou ze stejných (společenských) problémů. Mentální, charakterové/o­sobnostní, hormonální, mravní, kulturní, hodnotové a jiné problémy.

Taky zamilovanost a láska není totéž (stejně jako být zamilovaný a milovat). Zamilovanost vždycky opadne – ať už po pár měsících nebo třeba po dvou letech, ale zamilovanost se vytratí a každý vzath v jisté míře potká jistý „úpadek“, či útlum (co se týká přitažlivosti, vášně/romantiky, entusiasmu). Z partnera se stane zvyk, „samozřejmost“ atd. Jenže tohle je jen jedna fáze vztahu, kterou mnozí dnešní rozmazlení, nevyzrálí a egoističtí lidé v moderní, „progresivní“ (ve skutečnosti regresivní, či spíše degenerativní) společnosti nechápou. Nastanou nějaké prvotní problémy a je to pro ně konec vztahu i manželství. Jenže jak už jsem psal, vztah se buduje a láska (jako i dobré vztahy) se udržují. Při dobrém charakteru/osob­nosti – zahrnující i pokoru a vyzrálost – je velmi malá šance, že by se jim vztah rozpadl a láska nevydržela (naopak by měla spíš růst a posilovat). Jenže dnešní společnost (hlavně západní) MÁ problém s egem. Zamilovanost se vytratí – nastanou vztahové problémy (protože růžové brýle jsou tytam a před sebou mají skutečného nedokonalého partnera s chybami) – a protože jsou nevyzrálí, vztahovační, neumí a nechtějí řešit problémy (a svůj vztah stavěli především na zamilovanosti) – tak v celku brzy opadne i láska (a buď se promění v lhostejnost, vztek anebo dokonce nenávist).

BTW Stejná krev – příbuzenství, pokrevní rodinný vztah – je trochu hlubší nebo spíše zakořenější, než jiné vztahy s „cizími“ lidmi – jako kamarádi, přátelé a partneři. Přestože partnerská láska by mohla být srovnatelně silná nebo i větší (než k dítěti většinou ne, ale než k rodičům, sourozencům,.. ano). Tady tyto vztahy a láska k těm příbuzným je zakořenější, protože je to rodina a „musíš“ je milovat nebo nějak snášet. :D A co se týká té „nejčistší“ a nejhlubší lásky: rodič-dítě (ale dokonce i to se dnes degeneruje, neb máme plnom krkavčích matek), tak ta paradoxně stojí na tom egu, která tuto lásku přiživuje. Protože je to částečně láska k sobě samému, k vlastnímu dědictví, k části sebe sama, mému malému, „dokonalému“ stvoření, které vzešlo ze mě (takže ho/ji budeš milovat, i když to bude třeba nakonec feťak nebo vrah). Navíc je tato láska živena i některými hormony a hlavně pudy/instinkty (u savců a pak nejvíc u člověka se vytvořily velmi silné mateřské – a dá se říct i otcovské – instinkty, ochtanitelství, velmi silná pouta, atd.).

V dobrém i ve zlém,… při sobě státi … do konce života, do smrti… Jj, to DNES pro většinu států neplatí. Rozvodovost je dobrých 50 % (a někde i více). A polovina (možná i víc) z těch, co se nerozvedou, to neudělají jen proto, že BUĎ se jejich vztah stane zvykem, neopustí partnera ze špatných a též i egoistických důvodů (taky komplexy, strach ze změny, ze samoty,..) – a to i přesto, že se už nemohou moc vystát anebo jejich vztah nefunguje, je nezdravý a láska už tam není, ANEBO další, kteří se nerozvedou protože, ovdoví a třeba i brzy (nemají čas/příležitost se rozvést) anebo žijí s někým koho se bojí (tyrani, násilníci,… ale tohle je zrovna minorita).

Takže, jednoduchá odpověď by byla: Problémy ve společnosti (s morálkou, mravy) – a z ní vycházející individuální problémy týkající se mentality. Pro hrubé zjenodušení – Nezdravá společnost, nezdraví lidé, nezdravé vztahy.

Upravil/a: Disraeli

Těžko říct. Oxytocin se neuvolňuje pořád, padesát let během celého sňatku. A chlapi a ženský si holt nerozumí.

Víte, proč muži umírají dříve než ženy? Protože chtějí…

Dobrá otázka (arciť bych jí formuloval jinak, ale to je nepodstatné) a těžká otázka! 👍 Pokusím se odpovědět.

👉 „Ne nedostatek lásky, ale nedostatek přátelství zaviňuje nešťastná manželství.“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

Většina intimních svazků mezi osobami opačného pohlaví, tedy, co jsem měl možnost pozorovat, a co tak nějak vyplývá i z literatury, vzniká podle podobného mustru: zamilovanost, sexualita, (nějaký) vztah, zamilovanost pomine, rozčarování, a – buďto – vztah končí, nebo vztah prochází krisí. A, v rámci té krise, buďto vztah končí, nebo krisi (nějak) překoná a pokračuje. Někdy se oba ti lidé ve vztahu vzájemně vyvíjejí, někdy se vyvíjí jenom jeden z toho vztahu. Ten vývoj může být rozličný, i bližší vztah k flašce lahve je vývoj. 🤷‍♀️ Takže, časem, přijde další krise, tak jako plíživě. A pak záleží na každém z těch dvou: někdo počká, až odrostou děti. Někdo věří, že alpa přehodnotí svůj vztah k flašce lahve. A tak podobně.

No, ano, ale v tom je několik problémů:

1. vášeň. Ono když jsou oba mladí, oba zamilovaní, zamrdají ještě pořádně, že jo – protože jsou oba mladí, tak je všecko zalité sluncem. Sexuální pud, společně se strachem a agresivitou, je nejsilnějším „motorem“ člověka i lidstva, takže to všecko funguje. Jenže život není o vášni, ta vyprchá, někdy dřív, někdy později, ale vyprchá.
2. přetvářka a faleš. Co je „rande“ jiného, než přetvářka a faleš? Holka se učeše, namaluje, jak šlapka za dvojnásobnou sazbu, a taky tak nějak podobně se oblékne. Kluk se umyje, i když se jinak myje jenom na svátek božího těla, učeše, i když si musí hřeben půjčit od ségry, oblékne si parádní šaty. A oba dva na sebe vylejí gallon zapachów. A oba předpokládají, že tohle je realita? Samozřejmě, že ne, že nepředpokládají! Oni, totiž věří! 🤦‍♀️🤦‍♀️🤦‍♀️

👉 „Na světě existují dva typy lidí: ti, kteří chtějí vědět, a ti, kteří chtějí věřit.“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

III. růžové brýle. Do značné míry je to dáno zamilovaností. To je tak zařízeno, je to takový přirozený stav, že když je člověk zamilovaný, tak vidí všecko „růžově“ – aby neřešil pakoniny a stačil se rozmnožit, než ho klepne. Nebo než ho rozsápe mamut. Nebo než bude sežrán vlky. Nebo než ho zachvátí automobil. Ano, podle všeho jde o vlastnost ryze ethologickou, a jako takovou ryze biologickou. Ano, v době zamilovanosti. Ta může trvat tři měsíce, může trvat půl roku, u hodně mladých lidí, a u hodně velké „bouře“, třeba i rok. Ale déle moc ne. A jakmile ta zamilovanost pomine, tak by si ti lidé měli racionálně rozvážit, nakolik se k sobě hodí. Ono, totiž, ne, že by byl člověk nezměnitelný, to ne, akorát se nějaká podstatná, bytostná, změna odehraje pouze velice zřídka. Je to dáno strukturou a formováním osobnosti, a tím, že ke změně musí přijít otřes (např. Weischedelův frontový prožitek), velký otřes, a že ani to samo nestačí, že je nutno, aby ten jedinec v té situaci, která jím otřásla, setrval, aby tu situaci připustil k sobě, a do sebe, vytrval v ní, vytrval v bytostném tázání, a ani to nestačí, pak je ještě nutné, aby si uchoval celou tu vzpomínku na ten prožitek a těžil z ní. To není málo, a proto je velmi, velmi nepravděpodobné, že se jedinec nějak zgruntu změní. Přesto je velká spousta lidí, co si myslí, že toho druhého změní. Omyl, oni si nemyslí – oni věří. Víra je irracionální konstrukt, který komplikuje život.

IV. dětinskost. Celý školský systém vytváří z lidí použitelné zaměstnance. Nebo se o to, alespoň, snaží. Jenže, to je málo. Vlastně to není nic. Na všecko ostatní je člověk buďto úplně sám, nebo – v lepším případě – sám se svou rodinou. V horším případě je na to sám proti své rodině. Takže ano, my máme zástupy lidí, kteří jsou gramotní až až, jsou s to počítat velkou násobilku v hlavě, nebo, co já vím, vyjmenovat vyjmenovaná slova po B. Jako by to k něčemu bylo užitečné, a jako by to bylo to první v životě! Hloupost, neskutečná pitomost! Není to ani užitečné, ani důležité, ne tak prvořadé. Uklízečce, nebo skladníku ve šroubárně, jsou vyjmenovaná slova po B k ničemu a stejně je zapomenou okamžitě, jakmile je nebudou potřebovat. Ale pochopit, o čem je partnerský vztah, to důležité je, pro genetickou ingénieurku, uklízečku, jako skladníka ve šroubárně. Tomu se ale školský systém nevěnuje, a když, tak jen velice okrajově. Máme potom generaci za generací dospělých dětí, které ani neví, co od takového vztahu čekat!

👉 „Strach lže a ty mu věříš!“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

V. strach. Předsudky, apriorismy. Že musí mít – takovou a takovou – holku, jinak … Že musí mít – takového a takového – kluka, jinak … Že musí vypadat – takto a takto – jinak nebude mít žádnou holku. Že se musí chovat – takto a takto – jinak nebude mít žádného kluka. Blbost! Pitomost! Nesmysly! Dá se říci, že neexistuje nepárovatelný člověk, problém může být ve dvou věcech: že toho svého partnera nenajde, jen tak lehce, na místě, kde žije, a že toho partnera, který se k němu hodí, jako vařecha na prdel, on nechce. To druhé je častější.

👉 „Křesťanská odhodlanost shledat svět ošklivým a špatným učinila svět ošklivým a špatným.“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

VI. mód oběti (život v psychologickém profilu oběti). Lidé, kteří se cítí být oběťmi, si nesou pocity provinění za to, jací jsou, hnípají se v nich, utápí se v nich a pocit vlastní neschopnosti proniká celým jejich životem, protože je pro ně velice obtížné, ne-li téměř nemožné, vybudovat si realistický sebeobraz, protože člověk, který se nenaučil věřit sám sobě, není s to rozpoznat, co je správné, a co je špatné. Trpí, často, vysokým stupněm citové závislosti na blízkých osobách a jejich deformovaná přesvědčení se dotýkají téměř každé oblasti jejich života. Trpí úzkostmi, depresemi, opanuje je strach, a často také rozhodovací paralysou – nejsou s to se rozhodnout ani tam, kde to pro většinu lidí není sebemenší problém. Samozřejmě, že vztahy takového jedince opakovaně ztroskotávají, protože život s takovým člověkem, při nejmenším, otravuje, většinou je však absolutně nesnesitelným. To by nebylo vůbec špatné, protože nejlepší, co se člověku může stát, je neúspěch, problém je v tom, že oni vidí problém všude jinde, a na všech ostatních, jen ne u sebe a na sobě. Takže příčiny, které vedou k tomuto začarovanému kruhu, popírají a racionalisují. Samozřejmě, že na tom nese velikou, ne-li hlavní, vinu křesťanství, se svou nebezpečně utopickou morálkou, bipolárním pojetím světa, no a zejména pak svatí parasité se svým konstruktem hříchu!

👉 „Nikoli jejich láska k lidem, nýbrž bezmoc jejich lásky k lidem brání dnes křesťanům nás upalovat.“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

VII. krise hodnot. Až do 19. století stála Evropa na křesťanství. Jistě, v morálce prostých lidí hrála křesťanská morální theologie velmi reálnou úlohu, nicméně ti lidé věřící byli, Boha a pekla se báli, tak to, tak jako reálně, fungovalo. A ono i muselo, ono nešlo jenom o strach z Boha či pekla, ale taky o to, že jakákoli mimomanželská sexuální aktivita byla dlouho hrdelním zločinem a trestným činem až do roku 1950. Realita byla theorii vzdálena na hony, ale pomyslný Damoklův meč nad sprostým lidem stále visel. Hodnotový fond křesťanství se začal pomalu vyčerpávat s postupným úpadkem monarchií (tj. s koncem patrimoniální správy a vznikem občanské společnosti), nicméně, jako jakýsi podvědomý (i právní) základ přežil dokonce i nacisty. Samozřejmě, že křesťanská morálka dostala na frak s nástupem komunistů k moci. U nás, poněkud překvapivě, protože je to v přímém rozporu s marxistickou theorií, byla socialistická morálka postavena na podobných základech, jako morálka křesťanská, ale třeba v DDR tomu bylo jinak. A na to navazuje

👉 „Kdo by důvody dovedl ztratit víru, jíž se lůza kdysi bez důvodů naučila?“ 👈 – Friedrich Wilhelm Nietzsche

VIII. nihilismus. Jak pregnantně poznamenal Wilhelm Weischedel, v příspěvku „Filosofická theologie ve stínech nihilismu“ (in Evangelische Theologie), cituje Nietzscheho, konstatuje, že jsme v situaci nihilismu. Jinými slovy, nihilismus není záležitostí rozhodnutí jednotlivce, leč něco, co na nás přišlo. Lze docela snadno odpozorovat, že prostí lidé nemají rádi nejistotu, dokonce se nejistoty bojí natolik, že se raději přimknou k diktátorovi, jenom aby tu jistotu měli. Ta nejistota nepramení z krise finanční, z nějakých ekobioteroris­tických thesis, ne, ne, pramení ze ztráty nosné thesis, nosné myšlenky, která byla domněnkou, a kterou – jako jakoukoli jinou víru – přijali lidé bez racionálního důvodu, a proto jí nemohou ztratit z racionálního důvodu. Ta podvědomá absence nějakého nosného „základu“, nějaké „autority“, kterou prostí lidé bytostně potřebují, vede k nihilismu: jestli je to manželství, nebo jiný pevný vztah dvou osob opačného pohlaví, je dokonale nepodstatné, podstatné je, že ta podstata toho svazku – praktická nerozlučitelnost (theoretická rozlučitelnost) se vytratila. Vytratila se v situaci nihilismu, v situaci, která může být jedincem využita absolutně positivně (skeptická etika), tak absolutně negativně. A toto je absolutno nihilismu v negativním slova smyslu – absolutní ztráta hodnot.

No, a z kumulace těchto skutečností, nebo jiných – výčet je rozhodně demonstrativní – vznikají neuvážené vztahy. Vztahy z vášně. Nebo se rozpadají vztahy pro cokoli. Protože se máme moc dobře. Protože jsme žili stovky let v domněnkách, stovky let v umělém konstruktu, a protože – jako společnost – bez domněnek žít poněkud neumíme.

Ale není to nedostatkem lásky, tedy většinou. I to se může stát, ale bude to marginální záležitost, marginální důvod k rozpadu manželství, nebo svazku jemu podobnému.

Existuje mnoho faktorů, které mohou ovlivnit trvání manželské lásky. Zde jsou některé z nejčastějších faktorů, které mohou hrát roli v tom, proč manželská láska může mít krátké trvání:

Neshody a konflikty: Vztahy jsou plné konfliktů a neshod, a pokud se páry nedokážou efektivně vyrovnat s těmito problémy, může to vést k rozpadu vztahu.

Nedostatek komunikace: Komunikace je klíčová pro udržení zdravého vztahu.

Pokud se partneři nedokážou otevřeně a upřímně hovořit o svých pocitech a potřebách, může to vést k nedostatku porozumění a podpory vztahu.

Nedostatek společných zájmů: Společné zájmy a aktivity mohou pomoci udržet zájem a vzájemné propojení mezi partnery. Pokud se partneři přestanou zajímat o společné aktivity, může to vést k odcizení a ochlazení vztahu.

Nedostatek emocionálního propojení: Emocionální propojení mezi partnery je klíčové pro udržení hlubšího a trvalého vztahu. Pokud se partneři přestanou cítit propojení, může to vést k odcizení a ochlazení vztahu.

Finanční a pracovní problémy: Stres z finančních nebo pracovních problémů může vést k narušení vztahu. Pokud se partneři nedokážou společně vyrovnat s těmito stresory, může to vést k rozpadu vztahu.

Nevěra a nedůvěra: Nevěra a nedůvěra jsou často hlavní příčinou rozpadu manželských vztahů. Pokud se jeden z partnerů dopustí nevěry, může to vážně poškodit důvěru a vztah mezi partnery.

Různé životní cíle a priority: Pokud se partneři nedokážou shodnout na svých životních cílech a prioritách, může to vést k různým očekáváním a rozdílným způsobům života, což může vést k rozpadu vztahu.

Podle mě hlavně proto, že lidé si v sobě nesou problémy, o nichž ani nevědí. O některých víme, ale domníváme se, že příčiny našich nepříjemností leží venku, někde kolem nás. Neseme si programy z dětství nebo ty převzaté, rodové apod, o kterých nemáme důvod přemýšlet, protože jsme je převzali jako hotové. Tak to prostě automaticky je… A nebo programy, které jsme si vytvořili v dětství – v běžném životě se občas ukáží, ale proto, že se setkáváme s lidmi jen na krátký čas, snadno přisoudíme příčinu toho, co zažíváme tomu, že jsme potkali nejspíš zase jen nějakého debila apod. Teprve denodenním sdílením se s někým jiným zažijeme, že ty potíže se ukazují po čase nějak až příliš často. Nejsme ale schopni je snadno dešifrovat jako svůj vlastní a místo toho si příčinu promítáme do partnera. Někdo si takových problémů nese víc, některé jsou výraznější, některé méně. Některé se vzácně projeví až v pokročilejším věku.
Například se může stát, že jsem vyrůstal ve velmi přísném prostředí a prakticky jsem nesměl projevit vlastní názor a pokud, tak rozhodně ne kritický, nesouhlasný. Takový postoj, dejme tomu, byl okamžitě trestán. Pokud tomu bylo tak od nejmladšího věku, vytvořil jsem si třeba navenek automatický postoj, který na povrch, na první dojem nic neodmítá, pak mohu vypadat a i sám sobě připadat jako velmi pozitivní, mírumilovný člověk, zatímco se ve mě od malička hromadila obrovská zloba, která má nutně potřebu jednoho dne přestat být skrývána. A možná mě nikdo nenutil, netrestal, třeba stačilo jen to, že jsem se z nějakého důvodu bál ztratit pozornost rodičovské lásky a raději přijal roli radostné, souhlasné, nadšené bytosti. Důvodů k tomu by šlo najít nekonečně, ve výsledku jsem třeba člověk, který nedovede vyjádřit agresi, nejsem schopen se účelně bránit manipulacím, nedaří se mi říkat ne atd. Jenže díky dlouhodobé neschopnosti projevit nesouhlas a prosadit sám sebe zažívám stále dokola podobné situace, které se snaží ve mě obranyschopnost probudit. Dokud tomu ale nerozumím, že to vytvářím sám, můžu sice mít ze sebe trvale špatný pocit, že selhávám, kde jiní prosperují, ovšem hledám vysvětlení v okolnostech.
Každododenní vztah je nekompromisní prověřovač toho, co o sobě vím a do jaké míry jsem schopen připustit zodpovědnost za své emoce. Takové programy má v sobě každý, jsme zatíženi do různé hloubky a málokdo má o sobě jasno v mladém, předmanželském věku. Skrytá potíž nemusí být kdovíjak patologická, ale nemám-li ji rozpoznanou a přijatou, jsem schopen si sám napáchat ve vztazích zbytečné škody. Dennodenním sdílením dochází k tomu, že i s těmi nejmenšími mými nedostatky bude partner konfrontován. Většinu těch výraznějších potkají už moji spolupracovníci, ale jsem-li od přirozenosti například líný, tak ale v zájmu toho, aby mě nevyhodili z práce nebo abych vydělal co nejvíce peněz, se donutím v zaměstnání do extravýkonu, ovšem po návratu domů vypínám a přecházím na svoji reálnější, přirozenější část osobnosti, kdy veškeré povinnosti stále jen odkládám – tuto moji stránku povahy nemusí spolupracovníci vůbec potkat. Ve vztahu to ale není možné, je to svatá půda nejskrytější pravdy, protože můj partner potká ve mě úplně všechno. Sám si ovšem nese svoje programy a nemáme-li je sami na sobě rozpoznané, budeme si myslet, že za vzniklá nedorozumění může partner. Ne, že jsem já líný, ale to on/ona na mě klade příliš velké požadavky.
Pak logicky dochází k nekonečným, „zbytečným“ konfrontacím, v nichž mám možnost připustit nakonec onu svoji část zodpovědnosti, ale to se nikomu nechce, protože by musel napřed doopravdy uznat svůj vlastní nedostatek. Kdo o svém nějakém programu netuší, protože ho považuje za samozřejmý a nikdy o něm nepřemýšlel, má za to, že se chová, vnímá a jedná správně. Najít, pojmenovat a připustit svoji zodpovědnost (třeba příliš velká očekávání od života) je tak nepříjemné, až bolestné, že to mnozí vůbec nikdy nezvládnou. Taková lenost je třeba poměrně snadno dešifrovatelná, protože líná je od přírody většina lidí a někteří se k ní dobrovolně hlásí jako k něčemu humornému. Pak je relativně snadné za příznivých okolností si připustit, že jsem líný. Ovšem například skrytá potřeba agresivní obrany – potřeba vytýčit si jasné hranice – může být nerozpoznána velmi dlouho, protože k takovým vlastnostem se lidé nehlásí navenek rádi. A tak si některé takové skryté, nepřiznané vlastnosti přinášíme do vztahu, v němž dříve či později vyplavou, ať se nám to líbí nebo ne.
Vztah nemusí klapnout samozřejmě ani dvojici, z nichž má každý svoje temné stránky rozpoznány, ale pak to nebývá dramatický rozchod. na druhou stranu by spousta vztahů vydržela a lidé by v nich mohli mnohdy spokojeně žít, kdyby ovšem dokázali včas rozeznat, že příčiny jejich nespokojenosti netkví v partnerovi, nýbrž v nich samých.