Bydlení v pokoji s více lidma?

Když jsem studovala VŠ, první rok jsem bydlela na koleji na třílůžkovém pokoji. Na začátku jsem tam nikoho neznala, tak jsem měla spobydlící přidělené. Je to o slušném chování a toleranci. Pak jsem si našla kamrády a bydleli jsme spolu. Osobně mám dobré zkušenosti, ale jedna moje spolužačka se třikrát stěhovala, než našla spolubydli, se kterými se snesla. Největší konflikty byly mezi „nočními sovami“ a „rannímu ptáčaty“. Ty, co ponocovaly, rušily ty, co si šly dříve lehnout a ráno to ase bylo opačně. Chce to otevřít zobák a domluvit se s ostatními, co mi opravdu vadí, aby to ostatní snažili minimalizovat a taky sám v některých věcech ustoupit.

Většinou je to složité. Záleží na povaze, nárocích, představách spolubydlících a komunikaci s nimi, ochotě dohodnout se s ostatními na pravidlech. Stejně tak je to u tebe.
Zkušenost

Na podzim roku 1964 jsem jako patnáctiletý klučina z vesnice začal studovat internátní školu. V prvém ročníku nás bylo na pokoji deset ubytovaných, přičemž se jednalo o mix různých ročníků. I když léta hojí rány, dodnes nemohu zapomenout na tu dobu příkoří, šikany i naprosté ztráry soukromí a identiti. Volám fuj tehdejším poměrům. Pravda je, že i to vše špatné se po létech kupodivu ukázalo jako v něčem dobré až kupodivu v lečems prospěšné.

Je to zvyk. Vyžaduje to však ode všech dostatek tolerance