Věříte na vzpomínky?

Přestože leccos může být přibarvené, lety lehce pozměněné a zidealizované, pravdivý základ zůstává a není důvod, abych byla za hlupáka jen proto, že se ukáže, že něco na vzpomínce není úplně přesné.

(Slovní spojení „věřím na vzpomínky“ mi přijde ovšem jazykově nedobré, nevhodné) .
Doplňuji:
Mluvila jsem o vlastních vzpomínkách. Kdybych se měla vyjádřit, nakolik věřím vzpomínkám druhých, to už je ze soudku nakolik mám důvěru v pravdomluvnost a soudnost toho člověka a to už je o něčem jiném.

Upravil/a: manon

Věří a doufá se ve šťastný konec, šťastný návrat z cest, věří se ve vše, co je před námi a otevřené… rozehrané, uvedené v pohyb…
Vzpomínky jsou otázkou paměti a vybavování si jich, proto nemůžeš věřit vzpomínkám. Můžeš tak maximálně věřit tomu, jak tu minulost někdo vypráví… že to tak skutečně bylo a stalo se tak. A to je otázka opět vlasní paměti (a)nebo důvěry a vztahu k vypravěči.

Myslím si,že vzpomínky jsou odrazem našeho životního postoje. Vyrovnaný člověk
potlačí vzpomínky na nepříjemné události. Minulost se nedá změnit, ale dá se „upravit“ archiv. Za běžných okolností snad není třeba bát se poněkud „zkreslených“ vzpomínek. Je známo, že na jednu situaci mají po letech všichni účastníci jiné vzpomínky. Porovnávání odlišných vzpomínek bývá zdrojem všeobecného veselí nebo hádek při různých srazech bývalých spolužáků atd.

Kdyby ano, tak každý náš moment je jen výjev naší mysli.
Doplňuji:
A jak to ovlivním? Zařídím si poškození paměti na deset sekund? :) (Pokud jsi viděla 50× poprvé, tak myslím toho chlapíka v tom ústavu.)
Pokud uvažuješ takhle, tak se vlastně nemusíš ani hýbat, všechno si to jen představuješ. Nakonec si můžeš i uvědomit, že je život naprosto zbytečný, když žiješ jen proto, abys zemřela.
Je hovadina takhle uvažovat. ;)

Upravil/a: M.