Teď jsem viděla v TV kousek filmu, jak se loučili příbuzní a milí s narukovávají­cími…Mraky lidí,dechovka. Bylo to tak?

Ono stačilo jenom,když jsme šli k odvodu.V klopách nebo na košilích jsme měli velké žluté kytky a slávy až za hory.Rukování přesně jak zde bylo už popsáno.

Opravdu to tak bylo.To bylo slz.A potom ještě jednou když byla přísaha.Tam se sešlo celé příbuzenstvo.Dříve to byla čest sloužit socialistické vlasti.Tenkrát to bylo jiné.

já když jsem se loučila se svým vojákem-mým mužem nadělala jsem mu řízků jeho mamča plakala a všichni jsme ty naše vojáky vyprovázeli na nádraží,dnes se tomu smějem

Bolo to tak, aj keď niektoré scény sú umelecky dotiahnuté.
Manžel neľutuje ani tie 2 roky v zelenom. Každá skúsenosť aj záporná, je skúsenosť. Treba pozerať na dobu nielen z diaľky, ale aj očami tej doby.

Pamatuji si dodnes když měl manžel přísahu.Bylo to už po 89. roce a mě se to líbilo.Bylo nás tam opravdu hodně,dechovka tam nebyla,ale hrála vojenská kapela.Tenkrát jsme si dopisovali,ale vojna jakou zažili naši tátové to už nebyla.Byl na rok a každých čtrnáct dní doma.Tedy tři měsíce jsme se neviděli,ale po přísaze to bylo už dobrý.

Ano ,bylo.Ostatní tu řekli ostatní.

představre si,že vám teť někdo řekne,že na dva roky musíte vše opustit,rodinu práci svobodu,a ani nevíte kam půjdete a kdy koho uvidíte a to v době míru,prostě ˇhned
a vy víte,že vám bude diktovat život někdo,koho něbudete snášet,ale ne jen jeden většina.
budete spát z 25ti chlapi,z nich mnozí nevědí,co je základní hygiena,
A JAK SI TO PŘEDSTAVÍTE,TAK SE HNED VZBU´DTE,UŽ TO NEJNÍ,UŽ SE ZA TO BEROU PENÍZE A JE TO JEKO PRÁCE A POKUD POJEDETE DO NĚJAKÉ VÁLKY ,TAK JAKO ŽOLDÁK,ZA VELKÉ PENÍZE…
A PAK SE VRÁTÍTE A VŠE JE JINAK ,PARTNERKA PATŘÍ NEKOMU JINÉMU,NĚKTEŘÍ PŘÍBUZNÍ ZEMŘELI,
ale naučila jste se kouřit ,sprostě mluvit a chlastat