Rika se , ze by dal, dala , za nekoho zivot. Da se to doopravdy ? -iv-

Onehdy jsme se bavili se starší dcerou, na kterou jsem zatížený a po rozvodu ji opravdu obětavě podporuji, že jsem se jí snažil dát všechno, co jsem mohl.
Dnes už sice mohu méně, (stále ještě studuje), takže teď už tak maximálně náhradní orgán, ale kdyby došlo skutečně k mezní situaci, abych ji třeba zachránil, věřím, že i ten život, protože v našich dětech náš život pokračuje dál.
Např. za války k těmto situacím reálně docházelo.
P.S. Tazatelka po odlehčených otázkách nečekaně nasadila fakt těžký a závažný kalibr.
Doplňuji:
Možná je to trochu odtažité, ale existují kultury, kde nabídnout vlastní život je považováno za nejvyšší čest.
Jeden příklad z mnoha – v Japonsku kamikadze.

Upravil/a: anonym

dá.
prostřelením hlavy, aby dítěti mohli transpalntovat moje srdce.

napřiklad (i když to zní krutě, ale stalo se v USA).

Věřím,že ano.Byla bych schopná za život dětí a vnoučete dát ten svůj.Určitě.

Myslím, že se to používá hlavně v přeneseném slova smyslu,mnohdy říkají rodiče ,když jim dítě stoná , že by dali svůj život za jeho.

Dost lidí to říká – a dost lidí to taky říká „jen tak“. Možná se chtějí udělat hezkými, možná si jenom neuvědomují hloubku toho, co slibují. Věřím tomu, že za svoje nejbližší by život položila většina z nás – za svoje děti, snad i rodiče, sourozence, vnuky. Čím víc do hloubky by se v těch rodinných vztazích šlo, tím víc by asi lidi váhali a touhla po vlastním životě by asi nejednou vyhrála.
Já jsem dvěma svým kamarádům „slíbila“, že kdyby ode mě kdykoliv cokoliv potřebovali, ať mi řeknou. Že pokud to bude v mé moci, není nic, co bych pro ně neudělala. Řekla jsem jim lehce s nadsázkou, že kdyby potřebovali mou ledvinu, že jim ji hned dám. A že kdyby byli v průseru a já je mohla „vykoupit“ svým životem, že to udělám bez váhání. Byla to nadsázka, člověk takhle samozřejmě běžně neuvažuje..ale oba kamarádi mi nezávisle na sobě odpověděli stejně: „Díky“!
Aniž by se smáli, přeháněli nebo to jakkoliv dál rozebírali, pochopili, že jsem tu „nabídku“ myslela smrtelně vážně. Já ji totiž taky vážně myslela.
Já nevím, jestli mi chybí nějaký ten pud sebezáchovy, že nijak extra na svým životě nelpím…možná? Hlavně si asi neumím představit, jak bych žila, kdyby oni tu už nebyli – a já tomu přitom mohla zabránit. Druzí jsou pro mě vždycky na prvním místě, já bych ten život za ně položila dokonce i ráda :)
Doplňuji:
Zpětně jsem si teď četla ten svůj výplod a koukám, že jsem se do toho opět zamotala :) Vypadá to jako protimluv – píšu, že jsem těm kamarádům svůj život „přislíbila“ v nadsázce…a vzápětí plácnu, že jsem to myslela vážně : )
Já to myslela tak, že ve chvíli, kdy jsem ten slib vyřkla, jsem samozřejmě mluvila trochu obrazně – chtěla jsem dát kamarádům najevo, jak moc pro mě znamenají. Oni mě už nějaký ten pátek znají a ví, že kdyby došlo na lámání chleba…že kdyby bylo potřeba, abych svůj „v nadsázce vyřčený slib“ splnila, že bych to udělala. Takže i když jsem tehdy „žertovala“, mluvila jsem vlastně naprosto vážně. Koneckonců – umřít pro někoho, koho milujeme…vždyť to je přece krásná smrt, ne?! :D

Upravil/a: barnajka

Samozřejmě. Znamená to, že někoho milujete tak, že dáváte tomu někomu přednost před sebou samým. Tj. obětujete mu všechno. Třeba matka, které by unesli dítě, by chtěla aby si jako rukojmý vzali jí, i přesto, že by věděla, že jí nakonec zabijí. To všechno by udělala z lásky ke svému dítěti, aby zachránila život jemu.

Popř. jak už tady psali i ostatní, kdyby moje dítě potřebovalo transplantaci orgánů, tak do toho jdu okamžitě, vůbec by mě nezajímalo, jestli zemřu nebo budu žít. Hlavně, že by žilo ono. Sebe bych v té chvíli vůbec neřešila.