Prožil jste si někdo „na vlastní kůži“ syndrom vyhoření?

Nevím, zda to je ten syndrom. Ale na posledním pracovišti jsem zažil nechuť tam jít. Ráno se vzbudím a už jen to pomyšlení tam jít bylo nepříjemné.

Naštěští ne až do té nejhořší fáze… ale byla jsem na „nejlepší cestě“. U člověka pohybujícího se celý život v mediální a psychologické oblasti se to ostatně dalo dříve nebo později čekat…Jelikož jsem ale moc dobře věděla k čemu směřuji a na rozdíl od laika jsem to dokázala včas zarazit, nedošlo k úplnému Burn outu.
Udělala jsem to, co mi vlastně „radilo“ mé tělo. Vykašlala jsem se na spoustu věcí, o kterých jsem se domnívala, že by se beze mě neobešly. Totálně jsem „překopala“ styl života a přirozeně jsem si „stanovila“ nebo spíš objevila své skutečné priority. Šťastný partnerský život, užívání si soukromí, absolutní rozlišení toho co je opravdu důležité a toho, co mne jen vyčerpává. Zbavení se lidí, kteří mi vysávali energii a přidělavali starosti. V praxi to vypadalo tak, že jsem si vzala toho, kterého jsem celý život milovala, vypadla z pitomého ženského kolektivu i z nadmíru velkého mediálního tlaku, zaměřila jsem se jen na určitou oblast – tzn. vybrala jsem si zajímavé „fronty“, na nichž se chci pohybovat, omezila jsem přednášky, publikování, kongresy – začala jsem si vybírat jen ty nejlepší a nejdůležitejší, více jsem se specializovala, začala malovat, fotit, daleko víc sportovat a pohybovat se v přírodě, nešidila jsem se v ničem. Nejdůležitejším na světě se stal můj šťastný soukromý život. Pokud se člověk dostane až do fáze Burn Outu – nikdy se tam nedostane člověk sobecký, ale ten, který by se rozdal, dělá pro okolí opravdu všechno co může (i co nemusí a nemůže) a hodně (úplně) kašle na své potřeby. Jde o to naučit se být více sobecký a nemyslet si, že když jsem šťastná(ý) – že je to špatně. Mám hodně pacientů, které tenhle „fenomén“ dnešní doby trápí a je pro mne jako pro psychologa velice dobré, že jsem s ním také měla svou zkušenost. Nejen že se mohu daleko lépe vcítit do jejich pocitů, ale také jsem (snad:-) příkladem toho, jak se s ním dá zatočit.:-) Být v dnešní náročné době vyčerpaný a přepracovaný – to není nic neobvyklého. Je vidět, že je člověk zodpovědný. Ale nic se nemá přehánět.
Btw – Všimni si, že líný pitomec, flákač a ignorant se syndromu vyhoření „nedočká“. Třeba cikána s podobnou diagnózou nikdy neuvidíš.

Změnila jsem místo.
Pocit, že tu práci neposunu už někam dál a do důchodu budu jako robot opakovat stejné procesy, byl ubíjející. A teď jsem znovu na startu a je to fajn. Syndrom je pryč.