Oslovil vás někdy ve veřejné dopravě neznámý člověk, se kterým jste se dali do řeči a vzniklo z toho třeba přátelství?

Když jsem kdysi studoval na střední škole, dojížděl jsem denně vlakem zhruba hodinku a jezdil vždy sám, jelikož jsem byl dost introvertní povahy.
Jednou jsem jel zpátky po návštěvě hospody, tedy v lepší náladě, sedl jsem si do kupé a přisedla si ke mě slečna, dali jsme se do řeči a od té doby kdykoli se nám rozvrhy překrývaly a jeli jsme stejným vlakem, povídali jsme si spolu. Slečna byla také celkem introvertní povahy, takže jsme oba ocenili možnost se vypovídat. Jelikož jsme se jinak vůbec neznali ani jsme se nepokoušeli se kontaktovat navzájem mimo vlak, mohli jsme si navzájem postěžovat nebo se pochlubit bez ostychu, bylo to takové zvláštní přátelství ale vždycky jsme byli rádi, když jsme toho druhého viděli sedět v kupé a zpříjemnili jsme si tak den.
Potom jsem školu ukončil a slečnu léta neviděl, až nedávno jsem jel shodou okolností na stejné trase ale ze zcela jiného důvodu a slečna mi přišla štípnout jízdenku (no, dobře, byla to INkarta ale to nezní tak poeticky :) ), chvíli jsme si popovídali ale už to ztratilo tu naléhavost a kouzlo, což je asi dobře, jelikož už jsme ani jeden nepotřebovali „vrbu“ a v životě se nám vede lépe.
Ačkoli mám problém si vybavit její jméno, vzpomínám na ten náš prazvláštní vztah jako na moc pěknou zkušenost a udělal bych to klidně znovu. Sice nevím, jestli v MHD.. tam asi ne ale ve vlaku si rozhodně rád popovídám a pokud se někdo chce dát na dlouhé cestě do řeči, vždycky mě to potěší.

Ano, ve vlaku mě oslovil mladý průvodčí, chvíli jsme se bavili, než jsem vystoupila, ale stihl vymámit adresu a pak jsme si dopisovali, což tenkrát byla běžná věc. Párkrát jsme se sešli, někam vyrazili. Nic víc nebylo, nějak se to vytratilo, ale časem povýšil na výpravčího.

Jednou jsem cestovala rychlíkem do Budapešti. V kupé nás sedělo šest, a já si povídala s jednou mladou Rumunkou a s pánem středního věku z Krkonoš. Řekl mi, že cestuje do Sarajeva a ani neví, z kterého nádraží. Tak jsem mu řekla, že to tu znám a když jsme vystoupili na Nyugati, jela jsem s ním kousek cesty tramvají na jeho nádraží . Moc mi děkoval a trval na tom, že mu mám dát adresu, že je vděčný za pomoc s cestováním a pošle mi pohled. Také jsem poděkovala a rozloučili jsme se. Událost jsem pustila z hlavy, a asi za půl roku mi od něho přišel dopis z Baltimoru. Psali jsme si ještě pár roků.

Upravil/a: Ametyst

Ve své bezdomovecké kariéře jsem jednu dobu pospával po Paříži, než jsem se měl dostat na hranici Belgie. (Jedna z mých kratších cest.) Najít místo kde nikomu moc nebudu vadit dalo dost práce, ale vyhlídl jsem si dostatečný keřík. Pocítil jsem blízkost neznámé osoby a chystal se na rvačku. Chlápek s hrstí peněz ke mně natahoval ruku … Vysvětloval jsem, že zítra nastupuji do práce (anglicky) a že ač s díky, odmítám, jelikož si tyto nezasloužím. Nějak jsem do toho propašoval češtinu, protože najednou slyším: „Ty vole, ty seš Čech!“ Ukázalo se, že je to podobný tulák, co se zrovna na chvíli usadil. Míjeli jsme se pak po letech po různu na ubytovnách a nakonec jsme se ve stejný den setkali v Praze. On pak letěl do Británie a nyní do Norska. V našem přátelství sdílíme napříč roky, městy, zeměmi, pouštěmi, horami, … bolestné, útrapné i radostné příběhy. On mi píše z letiště, zatímco já si kupuji nemovitost. Já mu píši z letiště, zatímco on v Británii nemovitost prodal … Radíme si a někdy se také roky nevidíme … Oba jsme prošli gulagem atp. – oba jsme vandráci, co přespávali s Ukrajincy, Rusy, Rumuny, nebo třeba bezdomovci … Mne dvakrát postřelili, jeho jednou pobodali … Myslím, že v životě jsme se neuvěřitelně míjeli mockrát a stále budeme, jelikož stále oba cestujeme … Pokud na sebe ztratíme kontakt, protože jeden utopí mobil, nebo druhý zapadne do divočiny, stejně na sebe zase jednou ve vlaku, nebo na letišti narazíme …

Asi před dvěma roky jsem se při nástupu do autobusu potkával s jednou paní a do řeči jsme se dali, když kolem nás náš autobus profrčel bez zastavení o dvě minuty dřív, než tam měl zastavit, takže jsme se potom přesouvali jinými autobusy, abychom nečekali půl hodiny na další spoj stejné linky. Od té doby jsme se zdravili. Mezitím se s ní potkávala i moje manželka. Teď moje rodina s její rodinou kamarádí.