Anankastická porucha osobnosti: Touto poruchou trpící lidé bývají nerozhodní a nejistí. Často to bývají pedanti, kteří se snaží, aby vše bylo dokonalé. Vše permanentně kontrolují, ale beztak pociťují stálou úzkost.(Net)

Ten osel nakonec pošel hlady,nemohl se rozhodnout mezi dvěma kupkami sena.

Bože,dej mi sílu přijmout to,co nemohu změnit.Dej mi odvahu změnit to,co změnit lze.A dej mi schopnost rozeznat jedno od druhého.

Nějak tak.

Odpoveď byla označena jako užitečná

Jedno přísloví říká:„Náš život je výsledkem rozhodnutí, které jsme provedli v minulosti. Pokud se nám náš život nelíbí, je na čase, abychom začali dělat jiná rozhodnutí…“.

Každý den děláme spostu bez/-významných rozhodnutí- od „co si dát k snídani?“, až po- třeba významnější- „stěhovat se, či nikoliv?“. Někdo si hází korunou, někdo se radí s blízkým okolí, někdo dá na intuici… ale Buridanův osel se neuměl rozhodnout, odkládal své rozhodnutí, soustředil se více na svou případně nezvolenou variantu („Co když je lepší?“)… proto zemřel… Nám ona nejistota a z ní pramenící strach se rozhodnout pomáhá v pozdější analýze podobného/ stejného problému… Člověk v rozpacích, jednající bez svobodné vůle (na základě čeho? – náboženství, stát. uspořádání, rod. tradice, okolí, neinformovanosti…?) se stejně nakonec rozhodne… i když v tomto případě (bez své vlastní vůle) asi o rozhodnutí nejde, jen o jakési přijetí čehosi…

Každé rozhodnutí nás posouvá dál, a i když v podstatě jen k dalšímu výběru, máme mezi tím vším spoustu času se na ono další rozhodnutí „připravit“… Každopádně možnost rozhodnout se patří k jednomu z projevů svobody… a i když ono rozhodnutí znamená pro každého vzít si břemeno odpovědnosti sám na sebe, neměl by se nikdo této možnosti vzdávat…

Na nerozhodnutelná dilemata mám metodu. Něco podobného, jako hod mincí.
Každé ze dvou možností přiřadím polovinu ciferníku. Pokud by byly tři možnosti, tak třetinu, čtyřem možnostem čtvrtinu atd. Pak se kouknu na hodinky a podle toho, kde je zrovna vteřinová ručička, tak se rozhodnu.

Pokud člověk nejedná ze svobodné vůle (jestli si je nějaká omezení ovšem schopen uvědomit a nebo připustit), rozhoduje se vrámci ´mantinelů´.
😉
Každopádně – musí-li se člověk rozhodnout svobodně, nikdy nemůže do rozhodování zahrnout všechny budoucí následky/výsledky, nezná je…
Rozhoduje o budoucí situaci na základě minulých zkušeností – a jen na jejich šíři záleží, nakolik bude, pravděpodobnostně, jeho rozhodnutí úspěšné.
Nechal bych rozhodovat starce…
Mimojiné i proto, že je snadné je poté – v případě rozhodnutí špatného, ´ubít´*)…
😉
*) ničemu to nepomůže, ale člověk rozhodnutí neschopný (nebo ke zodpovědnosti za ně neochotný) si aspoň schladí žáhu…
;-DD

U nás rozhodují peníze, rozum už v tom dááááááááávno není:-(((((

Spontánní dilema dříve nebo později si cestu ven najde samo.