Názorová shoda s prarodiči?

Jednoho dědečkaa vůbec nepamatuji,s tím druhým jsem trávila většinu svého času,stejně tak jsem jezdila za babičkou a druhou jsem vídala zcela mimořádně. Moje mamka na mě kašlala,jelikož jsem byla táty mazlík. Moje děti,kromě té nejmenší milují jenom mě(malá je hodně malá).
Takže závěr je takový,pokud jste byl šťastný,tak je úplně jedno s kým jste byl,hlavně,že jste byl a jste v pohodě a o to jde…a nikdy nemůžete přijít o něco,co nemáte?!

Já své prarodiče zažil a musím souhlasit že si kolikrát děti rozumí se svýmí prarodiči lépe než s rodiči.Všichni mí prarodiče se narodili ještě za Rakouska-Uherska a bylo zajímavé slyšet jejich vyprávění o životě.Dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí o jejich otcích,tedy mích pradědečcích kteří např.bojovali v bojištích 1.světové války.

Já nepocházím z "úplně normální"rodiny.Od mých 6let jsem žila s babičkou a dědou a táta se doma vyskytoval jak to jen šlo.Na všechny víkendy a prázdniny jsme jezdili k druhým,takže pro mě prarodiče byli spíš rodiči.Problémy začaly asi v deseti,kdy opravdu například děda neměl pochopení v čem se ve škole chodí,co posloucháme za písničky a asi už v jejich věku nebyli na puberťačky zvědaví.Tenkrát jsem byla ráda,že ve dvanácti jsme mohli bydlet u táty.O to víc bylo strašné,když oba postupně odešli.A dlouho moc a moc chyběli a chybí do teď.Babičky a hlavně jedna je pro mne maminkou a i teď tady brečím,protože jí bude 80 roků a může se stát cokoli.Myslím,že mě prarodiče drželi hodně zkrátka a děda byl nekompromisní ve známkách,vyjad­řování se a postojích k různým věcem a názorům,ale jsem tomu ráda.Asi i proto si i dnes ve 30 letech rozumým víc se staršími než s většinou vrstevníků.

Není tomu tak vždy.Přijměte od osudu to,co vám ponechal.