Komu můžete absolutně důvěřovat?

Absolutně snad jenom smrti. Vše ostatní se dá nějak obejít,porušit,„om­luvit“,nebo zneužít.Nic moc téma na vánoce,ale.......

Nikomu.

I sobě jsem říkala, že začnu pravidelně cvičit a zradila jsem se! 😁 Bohužel, slabá vůle asi. 🙂

Sama sobe duveruji. Ale nemyslim v tom, ze si dam nejake predsevzeti, o kterem vim, ze ho stejne nesplnim.
Pro me by bylo nejhorsi zklamat sama sebe v lidskosti. Ale v tomhle si opravdu verim.
Pak duveruji svym dvema dospelym synum. Jeste nam rodicum , ani sami sobe navzajem nikdy v nicem nedali pricinu, aby jsme jim neduverovali.
Minuly tyden jsem napr. zplnomocnila jednoho ze synu na veskere pravni ukony v dobe me nepritomnosti. Do dubna mi povede firmu, ale muze mi ev. i prodat dum a auto. 🙂
Vybrat penize z uctu … 🙂
Neodjizdim ale poprve , a vzdycky jsem se vratila a v dome zadni cizi lide nebydleli.
🙂 -iv-

Hlavně sama sobě a opravdu nejbližší rodině.

Kalouskovi.Ten nám to spočítá a žádné pardon nebude.

Jak píše Tom,smrti důvěřuji,vím,že mne tady nenechá,že si mne vezme sebou!

Věřil jsem a 100% důvěřoval – už sem ale velký a vím, že se to dělat nemá :)

Mít na bližní absolutní požadavky nedoporučuju. Nehledě k tomu, že druzí mohou mít odlišný žebříček hodnot, aniž bychom ho nutně, po pořádném zvážení, museli považovat za horší, může dojít k omylu nebo nedorozumění. Taková nedorozumění bývají bolestná a těžko se napravují, obzvláště tehdy, pokud od někoho něco očekáváme s naprostou samozřejmostí nebo v emočním vypětí, tj. když si své vlastní představy promítáme do druhých. Zrovna tak, jako my musíme vycházet s mnoha lidmi, i ten druhý nežije jenom pro nás, je pod vlivem či dokonce nátlakem okolí a musí vycházet s ostatními. Nezbývá než přidělovat svou důvěru jinému na základě zkušeností, které jsme s ním doposud udělali. Bohužel na to nebývá dostatek času a příležitostí a často ani chladná hlava. Pochybuji však, že po světě pobíhá někdo, s kým máme absolutní dobrou zkušenost. Už snesitelná zkušenost je vítězství a neradno ji přetěžovat přílišnou důvěřivostí a odevzdaností. Asi platí ono staré: Důvěřuj, ale prověřuj, Dopřej každému jeho pravdy, Nikdo není bezchybný…Jojo, to se to kecá, že by člověk nabyl dojmu, že už se nikdy nespálí a může si plně důvěřovat – ale nejspíš by to byl absolutní požadavek…

Myslím, že absolutně důvěřovat nejde nikomu a ničemu… Snad jen přítomnému akamžiku a v něm sobě – taky ale s jistou rwzervou, myslím…