Je někde v ČR něco jako pomník nenarozených dětí?

Pokud se to smutné přihodilo tobě, věř, že něco tam nahoře asi má své důvody, proč. Bolest zcela jistě pomine, i když to bude trvat dlouho.

Myslím, že takový v ČR není.
Ale také myslím, že to není tak, že nenarozené dítě vlastně NIC nebylo, nebylo živé… ty rodiče se jen tiše stáhli do sebe a utápí se ve svém smutku, když ho nemají kde vyjádřit. A že své děti nechají bez památky.
Myslím, že na ně myslí často, i když tiše.

Přece pro vzpomínky nepotřebuju památníky.

Podle mne by to bylo dost morbidní. Každý, komu se taková smutná věc přihodila, si jistě přeje raději zapomenout a ne se utápět v neustálém žalu. Tak se dál nedostane, jen se pořád trápí. Vzpomínat by se mělo na ty, kteří s námi byli a sdíleli jsme společně život (ať jsou to třeba i ta zvířátka, která víceméně zatracuješ). Ale na ty, kteří se ani nenarodili? To je jen lítost a neštěstí. A zbytečně sobecké sebemrskačství. Zavání (či spíš zapáchá) mi to obviňováním každého „šťastnějšího“ a to vede jen k nenávisti. S tvým radikálním názorem na interrupci (coby „vraždu v rukou lékařů“) zásadně nesouhlasím. Je to svobodné rozhodnutí. Já mám také svá přesvědčení, ale nikdy bych je takhle radikálně nikomu nenutila. A nejsem věřící. Ty pravděpodobně ano. Myslím, že v kostele můžeš uctít památku nenarozeného, tam budou mít jistě pochopení. Smutek by se neměl potlačovat ani uměle zavírat v sobě. Musíš si ho prožít, protože i on patří k životu. Stejně jako štěstí a bohužel i smrt. Nebraň se mu, ale hovoř o něm, neobviňuj sebe ani druhé, buď přející. Přejde to. Bude to trvat, ale je to tak. Každému to trvá jinak dlouhou dobu, záleží hlavně na citlivosti a emocích, podpoře nejbližších, zázemí a tvé prosté touze Žít.

Myslím, že v Československu jediný taký Pomník nenarodených detí bol postavený v Bratislave pri Modrom kostolíku sv.Alžbety na Bezručovej ulici hneď vedľa bývalej pôrodnici. Je to zrezaná kamenná guľa s fotografiami a s prázdnymi miestami na obrázky detí.