Avatar uživatele
talka

Co se stane s nerozdanými hostiemi po mši?

Jsou přece proměněné!

Uzamčená otázka

ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce

Zajímavá 6Pro koho je otázka zajímavá? johana 56, fcoop, Beer4Real, Nazdar Bazar, Verona14, setapouch před 2219 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
annas

Nerozdané a hostie proměněné symbolicky v Tělo Kristovo se uchovávají ve svatostánku v liturgické nádobě, dříve jen kvůli nemocným křesťanům,, kteří se nemohli zúčastnit mše svaté, a tělo Kristovo proto obdrželi doma - pro uzdravení nebo pro přechod ze smrti do věčného života - jako poslední svaté přijímání.

Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začíná šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu a vytvoření všech pravidel pro uchovávání těchto proměněných hostií.

Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem upzorňuje, že je třeba se poklonit před Pánem, který se dal symbolicky uvěznit do hostie atd.

Podle: http://rkfrakovnik.webnode.cz/…

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
jáára

to se resetuje na příště.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
google.girl1

Většinou je sní farář, ale nikdy to samozřejmě nepřizná.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Pepa25

Zůstávají uschované v liturgických nádobách ve svatostánku v kostele do příští bohoslužby.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
bububabu

V některých kostelích u vchodu přede mši si každý příchozí kdo může přistoupit k svatému přijímání sám za sebe vloží hostii stranou do misky kterou si pak kněz odebere a na oltáři promění, a tak žádná přebytečná hostie nevznikne. Jinak se vkládá do svatostánku.

Upravil/a: bububabu

0 Nominace Nahlásit

Diskuze k otázce
Avatar uživatele
philip2

To jsou zase "moudra"!

1. křesťané toho výrazu nepříliš rádi užívají, v příčině nevhodných konotací s protestantismem, ale celý canon missae, mešní kánon, směřuje k doxologii, tj. předložení obětních darů Bohu Otci, no a pak - k Večeři Páně. A pořád to večeře je. Pod jednou způsobou, pod obojí způsobou, to není podstatné, pořád je to, MIMO JINÉ, připomínka toho, co Kristus mezi námi sám konal, totiž podával nám chléb a víno,

2. e ratione materiae sub articuli 1 vyplývá, že když Kristus "vzal, lámal", etc., no tak i každý kněz by měl vzít, lámat a rozdílet; materie směřuje k tomu, že v ideálním případě by mělo celé společenství "večeřet" z jednoho "chleba", byť je, nejčastěji, nekvašený a "oplatkový",

3. tento duch "večeře Páně" se z části vytratil po Clunyjské reformě. Ve své době (útok mordýřských tlup Albigenských, husitských, a jiných, Lutheráni, Kalvinisté, Zwinglisté, anglikanism, galikanism, josefinism ...) převážil, a plným právem, zájem na vymezení se proti protestantismu nad hmotnosťí (substantium) "večeře Páně" a Canon Missae vyžadoval, aby celou, tzv. kněžskou, hostii přijmul cellebrant, no a každý z komunikantů (= věřících přistupujících ku Svatému Přijímání) přijímal samostanou hostii, a výhradně pod jednou substancí - chleba; jak nás pastoračně navedl II. sněm Vatikánský, tento pastorační oumysl (kdo četl dokumenty Tridentského sněmu, ví, že zákaz přijímání pod obojí způsobou jest byl ryze příčin pastoračních, nikoli dogmatických) pozbyl materie, tj. v dnešní době se jeví patřičné, aby celé společenství "večeřelo" z jednoho chleba - běžně se prodává tzv. koncelebrační hostie, o průměru 0.25m, předdělená na 72 kousů, přičemž minimálně na 3 lze každý ještě rozdělit, což postačuje pro 215 komunikantů a kněze, a jako vhodná forma přijímání pod obojí způsobou (opět zcela a bez výhrad způsoba povolená II. sněmem Vatikánským) se jeví namáčení (konec konců tak, krom cerkve římské, přijímá drtivá většina cerkví),

4. kdo někdy ministroval při gregoriánské mši (tzv. Tridentské) a zblízka viděl, jakou péči věnuje ordinarium missae tomu, aby se každá částečka proměněných darů dostala buďto do úst kněze, nebo komunikanta, nikdy by se proměněných darů nedotkl do okamžiku, než bude rukopoložen na kněze, leda v příčině nemožnosti jinak přijmout před smrtí, no a pochopil by, proč se v celé Cerkvi ustálila praxe uchovávat část proměněných darů v darochranitelnici (schránka na prestolu, tabernaculum ...), v nádobách hrubě zlacených, přikrytých, a často i v schráně zámkem uzamčené.

Uchovávání proměněných darů na oltáři (darochranitelnice), či v svatostánku (tabernaculu) poblíž oltáře, neslouží "jen" k tomu, aby se to "příště snědlo", ale rovněž pro potřeby posledního pomazání, pomazání nemocných.

Raná patristika nás učí, že těm, jejichž život jest ohrožen v příčině závažné choroby, nebo i může být ohrožen v příčině podstoupení těžké operace, jest vhodno přinésti proměněné dary, a krom poskytnutí svátosti pomazání nemocných (posledního pomazání) knězem, jim poskytnout toto Svaté Přijímání, jako viatikum na cestu; nebyli-li by s to již choří vyznati své hříchy ušní zpovědí (svátostí pokání), jediná kapka vína, proměněné to Krve Kristovy, či jediná částečka hostie, proměněného to Těla Kristova, působí absolučně na všecky hříchy, včetně hříchů vyhrazených.

Z této víry pak pramení, logicky, úcta k proměněným darům.

Nový příspěvek
Zajímavé otázky v kategorii Kultura a společnost