Význam slova se ale posunul v době komunistického režimu v Československu, kde byl nejen obvyklým oslovením mezi příslušníky komunistické strany, ale také povinným oslovením ve služebním styku, což novější jazykové slovníky označují za hlavní významy a původní nezmiňují.

Po roce 1948 i komunistický režim v Československu převzal sovětský zvyk oslovování soudruhu v úředním styku.

Podle WIkipedie

Komunisté to vysvětlovali tak, že páni už u nás nejsou, jen vládnoucí dělnická třída., takže vvšichni jsou si rovni – soudruh = druh v povolání, přítel, kamarád. . Organizace KSČ na pracovištích toto oslovení doporučovala, hlídala, kdo slovo soudruh nepoužívá …

Vím, že matka jedná známé osobnosti hlásila na OV KSČ, kdo na povinné veřejné členské schůzi netleskal …

Ale byly i pracovní kolektivy, kde se všichni mezi sebou oslovoval, pane. Vše záleželo na instituci, na lidech …ve školství a v armádě jiné oslovení neexistovalo …

Já tedy asi z řady „vyčuhovala“, protože bych to nikdy nevyslovila. Dokonce i po tak dlouhé době, když to vidím napsané, se mi zvedá kufr. Stejně mne odnikud nevyhodili, protože někdo pracovat musel…

Byl to pozdrav poplatný době. Řada lidí nad tím ani pořádně nepřemýšlela. Soudruhem byl obecně každý, každéh jsi tak mohl oslovit. Maskovalo to i rozdíly ve vzdělání. Doktor Vaněčka, byl prostě soudruh… nikdo mu neřekl soudruho doktore Vaněčko…
Doplňuji:
A přikázáno to obecně nebylo… ale kdo by tenkrát vyčuhoval z řady…

Upravil/a: Pájo

V mnohých štátnych inštitúciach, školách , v armáde a p. to bolo prikázené rôznymi poriadkami a predpismi.
Napr. u ČSD bolo v pracovnom poriadku priamo predpísané oslovenie súdruh, ale aj za tým malo nasledovať aj označenie funkcie a prac. postavenia, aby bolo jasné o akého súdruha sa jedná. A bolo predpísané aj podávanie hlásenia nadriadenému, tak ako bolo predpísané napr. v armáde.
Na strednej škole starí profesori oslovovali študentov " mládenče", dievčatá " slečna ". Tých profesorov sme oslovovali pán / pani . Obyčajne sme to zistili pár týždňov po zoznámení. No a pán doktor bolo oslovenie u lekárov a v nemocnici samozrejmé . Ak aj boli komunisti, neprotestovali.

Není pravda, že toto oslovení nebylo obecně přikázáno. Ve škole nám bylo hned řečeno jak máme soudružku učitelku oslovovat a oslovení „paní učitelko“ nás ani nenapadlo. Všechny prostě byly „soušky“ a (učitele jsme měli za celou základku jen jednoho).

Záleželo na okolnostech a především na lidech. Např. na střední škole jsme měli ředitele téměř stalinistického ražení a ten tvrdě trval na oslovení soudruzi a pozdravu čest práci. O průšvih si koledoval každý, kdo ho pozravil s rukama v kapsách. Později na pracovišti se už zdravilo různě, ale např. předseda místní organizace KSČ mě často a důrazně poučoval, že „páni už vymřeli a nyní jsme všichni soudruzi včetně odborářů“. Stanovil jsem si zásadu dle které jsem vážené osoby zásadně oslovoval paní/pane. Občas jsme se bavili uplatňováním zásady, že se soudruhy nechceme míti nic společného, tedy ani s nimi čurat a proto jsme při přítomnosti soudruha na WC vyčkávali pod různými záminkami na chodbě.

soudruh bylo oslovení spolustraníka v komunistický straně .Protože ve straně byla většína naroda proto se oslovovaly stranicky

Pokud si vzpomínám, tak toto oslovování jsme museli používat jen na žákladní škole. Na střední ani na vysoké už žádný takový příkaz nebyl. Věřím, že soudruhování bylo přikázáno v některých institucích, v běžném zaměstnání ale ne. Mezi lidmi se toto oslovování neujalo a nepoužívalo.

Já jsem si „soudruhu“ neříkal – já jsem byl pincek ;)