Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 7.říjen 22:59

Podle mě je nitro spíš duše, která se považuje za spojitost s univerzem, celistvostí/jed­notou, všehověděním a bohy/bohem. Každopádně mysl se má za spojku mezi tělem a duši a zrovna podvědomí tvoří jeho největší část, jako i největší část naší osobnosti (naše vlastnosti, jednání, příčiny jak se chováme, rozhodujeme, naše dobré nebo špatné stránky a neuvědomělé chování). Taky záleží, co myslíš. Odpovědi, které se týkají nás samotných (sebepoznání) a nebo nějaké jiné týkající života a dalších věcí.

Jistěže. Kdo hledá najde. A většinu odpovědi, příčin nebo i řešení vždy najdeme uvnitř nikoli vně. I o uvědomění si něčeho, musí dojít vnitřně, nedá se ani někam posunout, pokud to vnitřně nedovolíme. I Sokrates řekl „Nemohu nikoho nic naučit, mohu je jen přimět myslet.“ A i to se zdá jako impulz zvenčí, že Sokrates někoho „přiměl“, ale to není přesné. Nebo spíš to platí jen částečně, protože Sokrates hlavně za/působil na ten „vnitřek“ (a tak se to u učení dělá… Teda většinou nedělá, ale mělo by). Můžeš jen drobně popostrčit, nasměrovat (o tom byla i Sokratova metoda – forma dialektu, kdy se formou logických otázek snaží toho druhého k něčemu dovést, ale tak, aby mu ta pravda sama vysvitla, aby se ten druhý sám snažil přemýšlet a taky sám vůbec chtěl přemýšlet a přijít na to). Jinak se nedá někdo k něčemu přimět (pokud sám nechce…dá se jen motivovat a to opět jen na základě jeho vnitřních stavů = co na něj zapůsobí, co dovolí že na něj zapůsobí).

Disraeli

Odpověděl/a – 7.říjen 23:07

Podle mě je nitro spíš duše, která se považuje za spojitost s univerzem, celistvostí/jed­notou, všehověděním a bohy/bohem. Každopádně mysl se má za spojku mezi tělem a duši a zrovna podvědomí tvoří jeho největší část, jako i největší část naší osobnosti (naše vlastnosti, jednání, příčiny jak se chováme, rozhodujeme, naše dobré nebo špatné stránky a neuvědomělé chování). Taky záleží, co myslíš. Odpovědi, které se týkají nás samotných (sebepoznání) a nebo nějaké jiné týkající života a dalších věcí.
Od toho je taky rozjímání (nic než přemýšlet, hluboce a bezvýhradně, o něčem za účelem lepšího porozumění a pochopení) meditace nebo též účelová meditace a různá duchovní cvičení a hledání.

Jistěže. Kdo hledá najde. A většinu odpovědi, příčin nebo i řešení vždy najdeme uvnitř nikoli vně. I uvědomění si něčeho, musí dojít vnitřně, nedá se ani někam posunout, pokud to vnitřně nedovolíme. I Sokrates řekl „Nemohu nikoho nic naučit, mohu je jen přimět myslet.“ A to se zdá jako impulz zvenčí, že Sokrates někoho „přiměl“, ale to není přesné. Nebo spíš to platí jen částečně, protože Sokrates hlavně za/působil na ten „vnitřek“ (a tak se to u učení dělá… Teda většinou nedělá, ale mělo by). Můžeš jen drobně popostrčit, nasměrovat (o tom byla i Sokratova metoda – forma dialektu, kdy se formou logických otázek snaží toho druhého k něčemu dovést, ale tak, aby mu ta pravda sama vysvitla, aby se ten druhý sám snažil přemýšlet a taky sám vůbec chtěl přemýšlet a přijít na to). Jinak se nedá někdo k něčemu přimět (pokud sám nechce…dá se jen motivovat a to opět jen na základě jeho vnitřních stavů = co na něj zapůsobí, co dovolí že na něj zapůsobí).