Nevíte jak to mají lidi co se bojí výšek s ježděním výtahem?

Chodím pěšky do nejvyšších pater . Zůstala jsem dvakrát ve výtahu viset. Poprvé šel výtah mezi patry otevřít a známá mně pomohla vylézt. Podruhé jsem čekali hodinu, než se výtah rozjel a my vystoupili.

Netrpím fóbií, ale závratěmi při změnách výšek. Je to nepříjmený pocit. Trvá pak chvíli, než se „napravím“. Proto upřednostňuji chůzi po schodech. Nelezu ani na žádné věže.

Výtahy nevadí – pokud nemají skleněnou podlahu, ta hloubka není vidět.
Doplňuji:
bolak: tak něco takového zažít, odvážej mne s infarktem a zahnědlýma kalhotama…
;-D

Upravil/a: anonym

Jsem z těch, kdo se bojí výšek, ale výtahy mě vůbec nevadí.5 let jsem byl horník a sjížděli jsme klecí 800m pod zem.Toto mi taky nevadilo.

Pokiaľ cítia a vidia pod sebou dotyk nohy s nepriehladnou, prípadne i nepriesvitnou (aj s týmto majú niektori ľudia ťažkosti) podlahou, nemajú problémy, pokiaľ netrpia aj klaustrofóbiou (chorobný strach z uzavretých priestorov).
Na toto narazili aj v obchodných centrách so sklenenými priehľadnými schodami a mostíkmi, riešili to zmatnením skla, prípadne položením kobercov.
Strach z výťahu je iná kapitola, ide o strach z nemožnosti úniku z uzavretého priestoru výťahu v jeho prípadnom páde, či jeho samotného pohybu so sprievodnými akustickými a kinetickými javmi. Niekedy im pomáha prítomnosť ďalšieho človeka – Nebojsu.

Některým to vadí a chodí po schodech. Horší je pro ně „skleněný výtah“, tam už tu výšku vidí. Do výtahu asi určitě nepůjde člověk, který trpí klaustrofobií.

jsem z těch, kdo se nebojí výšek, ale výtahy mně hodně vadí ,(
Doplňuji:
jsem si téměř jistej, že být v takovým výtahu, co tady máš v odkazu, tak jsou mí pozůstalí bohatí, páč bych tam rovnou odevzdal lžíci ,(

Upravil/a: zjentek

Oni tam radši nechodí a žijou v zemljankách.

Já uvízla 2× v životě. Jednou mezi 6. a 7. patrem a byla jsem s mým malým synkem a manželem a výtah pak kousek poodjel dolů a já měla šílený strach, že ho brzdy už moc dlouho neudrží. Museli nám sousedi rozbít kladivem z venku část skleněné výztuže, zbytek vymlátil manžel a mezi patry jsme se dostali ven. Pak jsem to zažila ještě jednou ve skleněném výtahu v zaměstnání . Musím přiznat, že jsem dlouho měla problémy jezdit výtahem a raději jsem šlapala pěšky, a jednou, když nešlo šlapat pěšky a musela jsem výtahem, tak jsem poprosila ochranku, jestli by se mnou nevyjela nahoru. Teď, po několika letech už jízdu výtahu celkem zvládám, ale jsem moc ráda, že bydlím v 1. patře a můžu chodit pěšky.