Máte veselé příběhy z kuchyně?

Ještě jako student jsem si chtěl uvařit v kuchyňce vajíčka, jenže jsem na ně totálně zapomněl. Vzpamatoval jsem se až když ke mně do pokoje pronikl smrad jako z komínu krematoria. To už byla celá chodba zamořená kouřem. No co, k čemu asi došlo: voda se vyvařila, vajíčka pukla a poté začala hořet. Po ruce nebyla žádná nádoba, tak jsem v tom zmatku nabral vodovodní vodu do pusy a podnikl požární útok. Byl jsem malinko očouzený a strop taky. Od té doby říkám takovým připáleninám blablabla po koksárensku. Ešus jsem samozřejmě mohl vyhodit. To teda byl smrad…

Jeden ze studentského privátu (Víťa = spolubydlící):

Ježiši Kriste. Hlavně stihnout vyvětrat. Než zas přijde Víťa.
Byt momentálně připomínal dějiště nějakého špatného duchařského filmu. Všude mlha, že nebylo na krok vidět; jen si nejsem zcela jist, co by v duchařském filmu dělala pánvička a na ní černý škvarek o rozloze jednoho čtverečního centimetru, který měl být původně smaženým sýrem.
Aby toho nebylo málo, začlo to na mě z pánvičky střílet jiskrami. Amatér zvolil zbabělý útěk – vypnout plyn a… bič a pryč. Do Víťova pokoje, kde snad bude bezpečí.
Ještě že mě napadlo před tou zlou pánvičkou, oproti níž se může se svým prskáním jít každý jakkoli nasraný kocour vycpat, utéct zrovna sem: alespoň vím, že ti zatracení duchové sem rovněž pronikli a že je bude třeba vyhnat i odsud.
A slavnostně zahájit druhý pokus. Prozřetelně jsem na pánev sýry umisťoval po jednom – to kdyby došlo ke katastrofě. Aby nebyla dvojnásobná. Na mé nevalné kuchařské poměry dopadl celkem dobře.
Nadzvednu zvědavě pokličku hrnce a šťouchnu vrchní bramboru zvědavě vidličkou do zadních partií. (No dobrá – možná se budeme přít, kdeže má brambora zadní partie… a budu muset uznat, že otázka je neřešitelná.) Tak co, holky, jak se vám daří?
Ještě jsou pěkně tuhoš, počkáme. Zatím je čas usmažit dalšího sejra, jen se vyskytl menší problém – samozřejmě došel olej.
Hmátnu po plastové láhvi na špajzu a s analytickým pohledem nedůvěřivě nakapu na pánev. Tedy ne sobě, ani nikomu jinýmu, ale tady na tu na tom sporáku.
V odpověď mi zahřmí rána, jako by někdo odpálil raketu. Ten volej na mě vyloženě útočí, ještě jsem ho ani nezapřáh! Počkej, holomku, makat budeš. Smažit budeš.
Olej prskal, šuměl, zurčil, bublal a já si vyzpěvoval nahlas se svou milovanou, krásnou, modrookou Martinou McBride, jejíž nezaměnitelný hlas se nesl odvedle z přehrávače. Sýr nabýval nádherné světle zlaté barvy a duchové, hajzli jedni, mizeli. Ochutnal jsem počtvrté zadnici pokusné brambory. Ach, to je mana! Konečně!
Brambory ve slupce, konečně vyměknuvší a právě tak akorát posolené, Martina McBride, má milovaná slavice, sýr, konečně se uráčivší se usmažit, a krásně vychlazené pivo. No nezní to božsky?
Těm z vás, kteří již sýr nesčetněkrát smažili, se nejspíš dělají vrásky, jak mohl mít po takové době teprve světle zlatou barvu. Zaslepen domnělým úspěchem jsem se nad tím ani nezamýšlel, neboť jsem samozřejmě vnímal barvu očima výtvarníka a opájel se její krásou…

Tož nyní ještě zbývá korunovat božskou atmosféru slavnostním zakousnutím se do toho slavného výtvoru podobné barvy jako pivo… mlsně si ho přeměřím pohledem.

Teda… FUJ!

Tedy přátelé, já vydržím opravdu hodně, ale tohle…! Ani polknout se to nedalo.
To je vám tedy záhada. Očekával bych po svém amatérském pokusu snad všechny možné chutě, ale…

… KYSELOU?!!

Zrada.

Bleskově se otočím ke spíži, abych se podíval na zuby té zrádné lahvičce voleje.
Ocet. Mě vomejou…

Votočím se zase zpátky.
Ani to jsem neměl dělat.

Z výhodné strategické polohy nad oknem se na mě kření dosud nerozptýlený duch.
Dokonalá zhmotněná halucinace. Připadám si jako onen domněle psychopatický marťanský psychiatr z Bradburyho Marťanské kroniky. Ještě začít, jako tehdy on do kosmické lodi (tedy sorry, lidi, tehdy věru není ten pravý vejraz pro události z budoucnosti, že… ale co se dá dělat), kopat a řvát „zmiz.“
Má to ovšem jeden háček – do ducha si nejspíš nekopnete…

Jediný zpropadený zvuk – a všechny mé naděje jsou tytam. Či – teď to sedne jak hrnec na pérdel – v čoudu… cvakla totiž klika.
Ryšavá bradka se rozšklebí.

„Tome, copak jsi tady zase pálil?“
… teda, lidi, já to vzdávám.

No, pobavils mě tím odsáváním benzínových výparů (sakra, tohle se mi tedy nepovedlo – a to jsem v podobných věcech TALENT)! ;) :)

Ne že by se to stalo mně, ale ve stručnosti si pamatuj, že sex na indukčním sporáku (varné desce), který se v okamžicích vášně nedopatřením zapne nejde moc dobře dohromady s piercingem klitorisu. ;) :)

Rozehříval jsem olej na pánvi a šel si pustit televizi. Jak to asi mohlo dopadnout? Pánev v plamenech a strašnej smrad.
Pánev jsem vynesl ven a šel otevřít okno do kuchyně. Když jsem se šel podívat na tu pánev tak hořela už jen malým plamenem tak jsem ho sfouknul.
Pánev byla samozřejmě na vyhození.