Když se na konec ruky oblíká rukavice, proč se té smradlavé propocené věci…

Že kočka není pes, že včera není dnes, že beebop není swing a louka není les …

Původ pojmenování někdy nejde zcela vysvětlit či pochopit. ,Zkrátka je to tak. Slova mají společný indevr.. základ nebo vznikla v praslovanštině atd. Dnešní význam se posunul, obměnil, některý zanikl atd.

Ponožka – původní význam slova – vábnička, volavka (pták uvázaný za nohu, aby vábil jiné ptáky)… že za nóžku přivieže v sietkách ponozku

Nohavice – 1. součást oděvu kryjící nohu, zpravidla od nártu nahoru (kratší yla většinou přivazována pod kolenem k noze, delší k pasu):

2. nohavicě, nohavice – kalhoty, odiv kryjící dolní části těla, popř. i celou nohu s chodidlem (jako dnešní punčochové kalhoty).

Kalhoty zavedeny teprve v XVI. stol., kryly nohu po kolena; dříve byly nohavice a ty kryly celou nohu …

Etymologický slovník.

Doplňuji:
Ponožka je převzatá z německého Rohrvogel.

Zatímco Fußsocke bylo převzato do češtiny jako nánožka. = kovová ozdoba nohy…

Nespisovné fuse(a)kle – původně střevíc, z latiny přešlo do němčiny, odtud kdo obecné češtiny. Později se začalo užívat jako ponožka, podkolenka.

Upravil/a: annas

Protože se natahuje po noze,proto ponožka …bože to je ale blbost,co jsem teď vypotila…

No já nevím jak kdo, ale já si natahuji na nohy ponožky vyprané a voňavé. A střídám je tak často, že nestačí být takové jak popisuješ. 🙂

Řekl bych, že té smradlavé věci se říká „fusekle“.
A rukavici neoblíkám, ale natahuji.
A jinak – přece není problém dát návrh na úřad pro jazyk český aby schválil nový výraz

Řekla bych, že z obdobného důvodu, ja z jakého se kapesníku neříká čistonosoplena ;o)

Mně ale zní to slovo „rukavice“ od slova rukáv né od slova ruka, tedy když řeknu své dohady, že jde o slovo mající smysl – ta část oblečení, která navazuje na tu část, kde končí rukáv.

Mimo to, podle mě ty vycházíš z předpokladu, nebo k němu alespoň určitým způsobem směřuješ, že slovo rukavice nebo ponožka, alespoň jedno z těch slov je dáno správně.

O správnosti jmen řekl Platón toto (nejen v reakci na Kratyla, žáka Hérakleita, jako vysvětlení, proč že je třeba opravdu sice dobře definovat jméno, než se začne používat a mluvit o něm, a proč se vždy jedno jméno bude v jednotlivých případech zdát nedobré, a že to není důkazem toho, že by byly všechny věci v pohybu, ale že zkrátka není vždy možné dát jméno správně k dané věci).

(dialog Kratylos)
Počkej, proboha! Pokud jde o jména, což jsme neuznali již mnohokrát, že která jsou dána dobře, jsou podobna tomu, co je jimi pojmenováno, a že jsou obrazy věcí?

Jestliže tedy je možno v míře co největší poznávati věci skrze jména a také je to možno skrze ně samy, které poznávání by bylo lepší a přesnější? Z obrazu poznávat i obraz sám, zdali je dobře udělán, i skutečnost, která jim byla vyobrazena, či ze skutečnosti i skutečnost samu i její obraz, zdali je udělán vhodně? (jako se má jméno:jsoucnos­t_věcí tak se má obraz:skutečnost)

Nuže poznati, kterým způsobem je třeba se poučovat o jsoucnech nebo je nalézati, je snad nad mé síly i nad tvé; avšak vezměme zavděk i ten společný poznatek, že jména nejsou východiskem, nýbrž mnohem více jest při učení i hledání věcí vycházeti od věcí samých nežli od jmen.

_____________­________________________­______________

A tak i my, věřím, budeme schovívaví, a budeme raději hledět na podstatu věcí, a jmen budeme užívat jen jako pomocníky, někdy dané vhodně, jindy zcela nevhodně avšak jak se zdá, jen málokdy zcela popisující to, o čemkoliv se zrovna rozhodneme vést dlouhou debatu.

To samozřejmě neznamená, že bychom museli užívat jmen daných špatně a nemohli se pokusit vymyslet slova vhodnější, spíše naopak.
V tomto případě, jak se mi zdá, nejde o tak velkou a nesnadnou věc, aby nám to bylo pro to samo pojmenování zapotřebí, ale určitě na menších věcech se člověk dobře učí dělat věci velké a to je určitě věc správná a ušlechtilá 🙂.