Kdo dokáže udržet klid celý den,týden?

Jsou vnitrne vyrovnani, sami se sebou spokojeni.

Například zenoví mniši a pravověrní budhisté.

Neni problém, jsem zkrátka v klidu, ať dělám co dělám a ať se děje cokoli.

Nevidím v tom žádný problém. Žiju tak jak potřebuji, nemám potřebu vyvolávat konflikty.

Je pravda, že udržet klid v sobě celý den, týden nebo dokonce měsíc může být pro některé lidi velmi těžké. Nicméně, existují lidé a praxe, které se zabývají právě tímto – vědomým uvolněním, meditací a mindfulness.

Lidi, kteří dokážou udržet klid po dlouhou dobu, se často věnují pravidelné meditaci, józe a jiným uklidňujícím činnostem. Rádi tráví čas v přírodě a zdaleka se vyhýbají stresujícím situacím. Snaží se také udržovat vyváženou stravu a dostatek spánku. Často se také věnují samorozvoji a duchovním praxím.

Nicméně, klid nemusí nutně znamenat, že prožívají jen klid. Koneckonců, jsou to stále lidé se všemi jejich emociemi a prožitky. Jen se naučili lépe zvládat stres a negativní emoce a udržovat svou mysl v poklidném stavu.

Důležité je také zdůraznit, že nejde jen o to být pořád v klidu. Jde o to umět se vypořádat se stresovými a nepříjemnými situacemi tak, abychom z nich nebyli zbytečně vystresovaní. Cílem není úplně vymýtit vše negativní, ale naučit se s tím zacházet. A právě takový přístup a zvládnutí těchto dovedností nám může přinést vnitřní klid a harmonii.

Co to je „klid“?

Ne, nemyslím to nijak ve zlém, ale pro paranoidního schisofrenika s depresemi, u kterého lze praesumovat úzkostně inhibovaný temperament, vysoký neuroticismus, nízkou frustrační odolnost, etc., je odpovědět na otázku, prakticky, nemožné. Ne, ta otázka není hloupá, jenom klid je vždy relativní.

Pokud by byl někdo opravdu měsíce v klidu, tak bude nemocný, po lobotomii, nebo něco podobného.

Zdravý organismus se se stresory vyrovnává tak, že je konstruktivně vyřeší, a nebo ano, poruší se „klid“, organismus se rozčílí, může, ale také nemusí, se to projevit ve vnějším světě, ovšem to rozčílení, to vyvedení z klidu, netrvá „dny, týdny, celý měsíc“, pokud nejde o mimořádné trauma, jako – já nevím, že Ti pověšej fotra, nebo vypálí barák (argumentum reductione ad absurdum).

Rozdíl je, vlastně, v tom, že, třeba já, jsem normálně „v klidu“, rozhodně mne z toho klidu nevytrhne to, co si myslí soused, nebo obavy z toho, co bude zítra, když zítřek neexistuje. Aby mne něco z klidu vytrhlo, tak to musí být něco, co mne objektivně ohrožuje, ne, že si soused myslí, že jsem gumový doprava, nebo jak to říct.

V tom je, asi, ten rozdíl.