Historie úprav
Zeptal/a se – 4.srpen 12:35
Je pokrytecké pokud dnes hovoříme a píšeme jen o zločinech komunismu?
Právo a zákony – Trestní právo
Letos 27. června jsme si připomenuli 68. výročí popravy JUDr. Milady
Horákové. Komunistická justice tehdy popravila ženu a matku. Její
provinění (vyzvědačství) odpovídalo i podle tehdejších právních
norem, maximálnímu trestu v rozmezí mezi 15 – 20 roky odnětí svobody.
Poprava oběšením byla tedy zcela jasnou justiční vraždou. Ano, komunisté
zavraždili ženu a matku.
Málokdo však ví, že justice prezidenta Edvarda Beneše v letech 1945 –
1948 (Benešovy dekrety, Lidové soudy a Košický vládní program) popravila
celkem 66 žen a matek – z toho dokonce dvě příbuzné Milady Horákové
(rozené Králové). Jednalo se o Marii Královou (narozenou 2. 8. 1897),
oběšenou v Pankrácké věznici, dne 8. 10. 1945 a Julii Horákovou
(narozenou 6. 2. 1910), oběšenou v Pankrácké věznici 17. 1. 1946. Tak
jako i v případě zbývajících 64 popravených žen, žádné z nich
prezident Beneš milost neudělil. Chceme-li tedy hovořit o justičním
vrahovi Gottwaldovi (1948 – 1953), musíme k tomu připojit i justičního
vraha Beneše (1945 – 1948), přičemž – co se týká popravených žen,
Beneš „vítězí“ v poměru 66:1 nad Gottwaldem! Jinak je nutné
podotknout, že to, co stihl Beneš zlikvidovat prostřednictvím trestů smrti
od května 1945 do února 1948, tedy za necelé kratičké 3 roky v
„parlamentní demokracii“, tokomunisté ani zdaleka nezvládli za dlouhých
42 let v „totalitní diktatuře“. Abychom se však dopátrali co nejblíže
k historické pravdě, je nutná přesná komparatistika srovnatelných
faktů:
od května 1945 do února 1948 tak došlo u 24 tzv. Benešových
„mimořádných lidových soudů“ k odsouzení přibližně 23 000 osob,
přičemž 738 obžalovaných k trestu smrti. Z toho byl udělen trest smrti
66 ženám a 7 novinářům (Kožíšek, Krychtálek, Křemen, Kříž,
Vajtauer a Werner). Kdo se odvážil kritizovat politiku Edvarda Beneše, neměl
šance na přežití! Proti rozsudkům nebylo v žádném případě odvolání
(tzv. „zkrácené jednání“) a poprava musela být vykonána maximálně do
2 hodin po vyhlášení soudního rozhodnutí. Prezident Beneš zásadně ani
jednu milost neudělil. Tehdejší vězňové Zbyněk Ludvík a Václav Bureš
ve své knize dokumentů „Černá kniha minulosti“ (Frankfurt nad Mohanem
2001) o tom píší: „Komunistické věznice a výslechy byly nelidské,
pobyt v jejich KZ-táborech na Jáchymovsku krutý, ale co museli prožívat
antibolševici po květnu 1945 ve vězeních, vydáni napospas
národně-frontovním sadistům s komplexy, se dá jen velice těžko
přirovnávat…“ V žádném případě se nechci zastávat komunistických
prezidentů, ale co se týká trestů smrti, byli ve srovnání s Benešem,
absolutní „břídilové“. Klement Gottwald (1948 – 1953) má na
svědomí „pouze“ 237 trestů smrti. Z toho udělil milost celkem
17 odsouzeným.
Antonín Zápotocký (1953 – 1957), nechal sice popravit 94 k smrti
odsouzených, ale za to vyhlásil dokonce dvě amnestie 1953 a 1957, kde byla
propuštěna ze žalářů většina obětí Benešova justičního teroru.
Autoři o tom v „Černé knize minulosti“ píší: „Bylo to v době, kdy
komunista Zápotocký napravoval částečně bezpráví, spáchaná režimem
demokrata Beneše.“ Zajímavé je, že amnestie se nevztahovala na odsouzené
komunisty v letech 1950 – 1953, takže např. Gustáv Husák musel
i nadále sedět za mřížemi. Absolutním rekordmanem v udělování
milostí a amnestií nebyl T.G. Masaryk (1918 – 1935), jak se omylem traduje,
nýbrž Gustáv Husák. Hned za ním se drží komunistický prezident Antonín
Novotný (1957 – 1968). Tento tzv. „třetí dělnický prezident“
vyhlásil největší amnestie v dějinách poválečného Československa a to
v letech 1957, 1960, 1962 a 1965. Propuštěni byli i komunističtí
vězňové a dochází poprvé v dějinách ČSR i ČSSR k tzv.
„rehabilitacím nevinně odsouzených“. Přesto bylo popraveno
87 odsouzených a Novotný odmítal rehabilitovat Rudolfa Slánského,
tvrzením:
„Slánský roztočil mlýnská kola politických procesů, která ho nakonec
sama umlela…“ Nyní tedy zbývá ještě Gustáv Husák. Za jeho panování
v prezidentském úřadě bylo popraveno 38 trestanců. Ovšem na rozdíl od
ostatních prezidentů, byl Husák doslova kandidátem pro Guinessovu knihu
rekordů, co se týká udělování milostí. Stal se jakýmsi běžícím
pásem na „omilostňování“. Tak např. 1984 jich udělil 1876. O rok na
to 1985, jich bylo dokonce 2110. V roce 1986 klesl počet na 2006, ale rok
poté 1987, došlo k rekordu – 3307 omilostněných. Tato řada končí
1988 počtem 2028 milostí. Sečteme-li Benešem popravených obětí
1945 – 1948, tzn. celkem 738 lidí, s počtem popravených v době
komunistické totality 1948 – 1990, tzn. celkem 456 lidí, podařilo se
tomuto „demokratovi“ během třech roků, justičně vyvraždit
o 282 lidí více než komunistické totalitě za celých dlouhých 42 let.
Poněkud podivné jednání pro „demokrata“, který se „zasloužil
o stát"…
PS. „Vojnový zločinec“ Prezident „fašistického“ Slovenského štátu
nepodpísal počas svojej vlády jediný rozsudok smrti.
Autor: Natália Kočanová Bošániho 7, 841 01 Bratislava tel:
0239 643661 mobil: 0905 679 611 e-mail: kocanova.natalia@gmail.com
Zeptal/a se – 4.srpen 12:41
Je pokrytecké pokud dnes hovoříme a píšeme jen o zločinech komunismu?
Právo a zákony – Trestní právo
Letos 27. června jsme si připomenuli 68. výročí popravy JUDr. Milady
Horákové. Komunistická justice tehdy popravila ženu a matku. Její
provinění (vyzvědačství) odpovídalo i podle tehdejších právních
norem, maximálnímu trestu v rozmezí mezi 15 – 20 roky odnětí svobody.
Poprava oběšením byla tedy zcela jasnou justiční vraždou. Ano, komunisté
zavraždili ženu a matku.
Málokdo však ví, že justice prezidenta Edvarda Beneše v letech 1945 –
1948 (Benešovy dekrety, Lidové soudy a Košický vládní program) popravila
celkem 66 žen a matek – z toho dokonce dvě příbuzné Milady Horákové
(rozené Králové). Jednalo se o Marii Královou (narozenou 2. 8. 1897),
oběšenou v Pankrácké věznici, dne 8. 10. 1945 a Julii Horákovou
(narozenou 6. 2. 1910), oběšenou v Pankrácké věznici 17. 1. 1946. Tak
jako i v případě zbývajících 64 popravených žen, žádné z nich
prezident Beneš milost neudělil. Chceme-li tedy hovořit o justičním
vrahovi Gottwaldovi (1948 – 1953), musíme k tomu připojit i justičního
vraha Beneše (1945 – 1948), přičemž – co se týká popravených žen,
Beneš „vítězí“ v poměru 66:1 nad Gottwaldem! Jinak je nutné
podotknout, že to, co stihl Beneš zlikvidovat prostřednictvím trestů smrti
od května 1945 do února 1948, tedy za necelé kratičké 3 roky v
„parlamentní demokracii“, tokomunisté ani zdaleka nezvládli za dlouhých
42 let v „totalitní diktatuře“. Abychom se však dopátrali co nejblíže
k historické pravdě, je nutná přesná komparatistika srovnatelných
faktů:
od května 1945 do února 1948 tak došlo u 24 tzv. Benešových
„mimořádných lidových soudů“ k odsouzení přibližně 23 000 osob,
přičemž 738 obžalovaných k trestu smrti. Z toho byl udělen trest smrti
66 ženám a 7 novinářům (Kožíšek, Krychtálek, Křemen, Kříž,
Vajtauer a Werner). Kdo se odvážil kritizovat politiku Edvarda Beneše, neměl
šance na přežití! Proti rozsudkům nebylo v žádném případě odvolání
(tzv. „zkrácené jednání“) a poprava musela být vykonána maximálně do
2 hodin po vyhlášení soudního rozhodnutí. Prezident Beneš zásadně ani
jednu milost neudělil. Tehdejší vězňové Zbyněk Ludvík a Václav Bureš
ve své knize dokumentů „Černá kniha minulosti“ (Frankfurt nad Mohanem
2001) o tom píší: „Komunistické věznice a výslechy byly nelidské,
pobyt v jejich KZ-táborech na Jáchymovsku krutý, ale co museli prožívat
antibolševici po květnu 1945 ve vězeních, vydáni napospas
národně-frontovním sadistům s komplexy, se dá jen velice těžko
přirovnávat…“ V žádném případě se nechci zastávat komunistických
prezidentů, ale co se týká trestů smrti, byli ve srovnání s Benešem,
absolutní „břídilové“.
Klement Gottwald (1948 – 1953) má na svědomí „pouze“ 237 trestů
smrti. Z toho udělil milost celkem 17 odsouzeným.
Antonín Zápotocký (1953 – 1957), nechal sice popravit 94 k smrti
odsouzených, ale za to vyhlásil dokonce dvě amnestie 1953 a 1957, kde byla
propuštěna ze žalářů většina obětí Benešova justičního teroru.
Autoři o tom v „Černé knize minulosti“ píší: „Bylo to v době, kdy
komunista Zápotocký napravoval částečně bezpráví, spáchaná režimem
demokrata Beneše.“ Zajímavé je, že amnestie se nevztahovala na odsouzené
komunisty v letech 1950 – 1953, takže např. Gustáv Husák musel
i nadále sedět za mřížemi.
Absolutním rekordmanem v udělování milostí a amnestií nebyl T.G. Masaryk
(1918 – 1935), jak se omylem traduje, nýbrž Gustáv Husák.
Hned za ním se drží komunistický prezident Antonín Novotný (1957 –
1968). Tento tzv. „třetí dělnický prezident“ vyhlásil největší
amnestie v dějinách poválečného Československa a to v letech 1957, 1960,
1962 a 1965. Propuštěni byli i komunističtí vězňové a dochází
poprvé v dějinách ČSR i ČSSR k tzv. „rehabilitacím nevinně
odsouzených“. Přesto bylo popraveno 87 odsouzených a Novotný odmítal
rehabilitovat Rudolfa Slánského, tvrzením: „Slánský roztočil mlýnská
kola politických procesů, která ho nakonec sama umlela…“
Nyní tedy zbývá ještě Gustáv Husák. Za jeho panování v prezidentském
úřadě bylo popraveno 38 trestanců. Ovšem na rozdíl od ostatních
prezidentů, byl Husák doslova kandidátem pro Guinessovu knihu rekordů, co se
týká udělování milostí. Stal se jakýmsi běžícím pásem na
„omilostňování“. Tak např. 1984 jich udělil 1876. O rok na to 1985,
jich bylo dokonce 2110. V roce 1986 klesl počet na 2006, ale rok poté 1987,
došlo k rekordu – 3307 omilostněných. Tato řada končí 1988 počtem
2028 milostí.
Sečteme-li Benešem popravených obětí 1945 – 1948, tzn. celkem
738 lidí, s počtem popravených v době komunistické totality 1948 –
1990, tzn. celkem 456 lidí, podařilo se tomuto „demokratovi“ během
třech roků, justičně vyvraždit o 282 lidí více než komunistické
totalitě za celých dlouhých 42 let. Poněkud podivné jednání pro
„demokrata“, který se „zasloužil o stát"…
Autor: Natália Kočanová Bošániho 7, 841 01 Bratislava tel:
0239 643661 mobil: 0905 679 611 e-mail: kocanova.natalia@gmail.com
Zeptal/a se – 4.srpen 12:42
Je pokrytecké, pokud dnes hovoříme a píšeme jen o zločinech komunismu?
Právo a zákony – Trestní právo
Letos 27. června jsme si připomenuli 68. výročí popravy JUDr. Milady
Horákové. Komunistická justice tehdy popravila ženu a matku. Její
provinění (vyzvědačství) odpovídalo i podle tehdejších právních norem
maximálnímu trestu v rozmezí mezi 15 – 20 roky odnětí svobody. Poprava
oběšením byla tedy zcela jasnou justiční vraždou. Ano, komunisté
zavraždili ženu a matku.
Málokdo však ví, že justice prezidenta Edvarda Beneše v letech 1945 –
1948 (Benešovy dekrety, Lidové soudy a Košický vládní program) popravila
celkem 66 žen a matek – z toho dokonce dvě příbuzné Milady Horákové
(rozené Králové). Jednalo se o Marii Královou (narozenou 2. 8. 1897),
oběšenou v Pankrácké věznici dne 8. 10. 1945, a Julii Horákovou
(narozenou 6. 2. 1910), oběšenou v Pankrácké věznici 17. 1. 1946. Tak
jako i v případě zbývajících 64 popravených žen žádné z nich
prezident Beneš milost neudělil. Chceme-li tedy hovořit o justičním
vrahovi Gottwaldovi (1948 – 1953), musíme k tomu připojit i justičního
vraha Beneše (1945 – 1948), přičemž – co se týká popravených žen,
Beneš „vítězí“ v poměru 66:1 nad Gottwaldem! Jinak je nutné
podotknout, že to, co stihl Beneš zlikvidovat prostřednictvím trestů smrti
od května 1945 do února 1948, tedy za necelé kratičké 3 roky v
„parlamentní demokracii“, to komunisté ani zdaleka nezvládli za dlouhých
42 let v „totalitní diktatuře“. Abychom se však dopátrali co nejblíže
k historické pravdě, je nutná přesná komparatistika srovnatelných
faktů:
od května 1945 do února 1948 tak došlo u 24 tzv. Benešových
„mimořádných lidových soudů“ k odsouzení přibližně 23 000 osob,
přičemž 738 obžalovaných k trestu smrti. Z toho byl udělen trest smrti
66 ženám a 7 novinářům (Kožíšek, Krychtálek, Křemen, Kříž,
Vajtauer a Werner). Kdo se odvážil kritizovat politiku Edvarda Beneše, neměl
šance na přežití! Proti rozsudkům nebylo v žádném případě odvolání
(tzv. „zkrácené jednání“) a poprava musela být vykonána maximálně do
2 hodin po vyhlášení soudního rozhodnutí. Prezident Beneš zásadně ani
jednu milost neudělil. Tehdejší vězňové Zbyněk Ludvík a Václav Bureš
ve své knize dokumentů „Černá kniha minulosti“ (Frankfurt nad Mohanem
2001) o tom píší: „Komunistické věznice a výslechy byly nelidské,
pobyt v jejich KZ-táborech na Jáchymovsku krutý, ale co museli prožívat
antibolševici po květnu 1945 ve vězeních, vydáni napospas
národně-frontovním sadistům s komplexy, se dá jen velice těžko
přirovnávat…“ V žádném případě se nechci zastávat komunistických
prezidentů, ale co se týká trestů smrti, byli ve srovnání s Benešem
absolutní „břídilové“. Klement Gottwald (1948 – 1953) má na
svědomí „pouze“ 237 trestů smrti. Z toho udělil milost celkem
17 odsouzeným.
Antonín Zápotocký (1953 – 1957) nechal sice popravit 94 k smrti
odsouzených, ale za to vyhlásil dokonce dvě amnestie (1953 a 1957), kdy byla
propuštěna ze žalářů většina obětí Benešova justičního teroru.
Autoři o tom v „Černé knize minulosti“ píší: „Bylo to v době, kdy
komunista Zápotocký napravoval částečně bezpráví, spáchaná režimem
demokrata Beneše.“ Zajímavé je, že amnestie se nevztahovala na odsouzené
komunisty v letech 1950 – 1953, takže např. Gustáv Husák musel
i nadále sedět za mřížemi. Absolutním rekordmanem v udělování
milostí a amnestií nebyl T. G. Masaryk (1918 – 1935), jak se omylem
traduje, nýbrž Gustáv Husák. Hned za ním se drží komunistický prezident
Antonín Novotný (1957 – 1968). Tento tzv. „třetí dělnický
prezident“ vyhlásil největší amnestie v dějinách poválečného
Československa, a to v letech 1957, 1960, 1962 a 1965. Propuštěni byli
i komunističtí vězňové a dochází poprvé v dějinách ČSR i ČSSR
k tzv. „rehabilitacím nevinně odsouzených“. Přesto bylo popraveno
87 odsouzených a Novotný odmítal rehabilitovat Rudolfa Slánského,
tvrzením:
„Slánský roztočil mlýnská kola politických procesů, která ho nakonec
sama umlela…“ Nyní tedy zbývá ještě Gustáv Husák. Za jeho panování
v prezidentském úřadě bylo popraveno 38 trestanců. Ovšem na rozdíl od
ostatních prezidentů byl Husák doslova kandidátem pro Guinessovu knihu
rekordů, co se týká udělování milostí. Stal se jakýmsi běžícím
pásem na „omilostňování“. Tak např. 1984 jich udělil 1876. Rok na t,
v r. 1985, jich bylo dokonce 2110. V roce 1986 klesl počet na 2006, ale rok
poté, r. 1987, došlo k rekordu – 3307 omilostněných. Tato řada končí
1988 počtem 2028 milostí. Sečteme-li Benešem popravené oběti 1945 –
1948, tzn. celkem 738 lidí, s počtem popravených v době komunistické
totality 1948 – 1990, tzn. celkem 456 lidí, podařilo se tomuto
„demokratovi“ během třech roků justičně vyvraždit o 282 lidí více
než komunistické totalitě za celých dlouhých 42 let. Poněkud podivné
jednání pro „demokrata“, který se „zasloužil o stát"…
PS. „Vojnový zločinec“ Prezident „fašistického“ Slovenského štátu
nepodpísal počas svojej vlády jediný rozsudok smrti.
Autor: Natália Kočanová, Bošániho 7, 841 01 Bratislava tel:
0239 643661 mobil: 0905 679 611 e-mail: kocanova.natalia@gmail.com