Historie úprav

Speed77

Odpověděl/a – 2.duben 22:21

Nebylo by to žádnou výhodou. My musíme zapomínat, jinak bychom nebyli funkční, soběstační, schopni normálně žít, být zcela při rozumu,… Mozek třídí nedůležité informace (nebo ty, které mu tak připadají), paměť je tak kvalitní, jak moc se trénuje.
On to mozek v sobě stále všechno má, on nezapomíná. Ty vzpomínky, které si nejsme vědomě vybavit se ukládají do podvědomí (proto tvoří podvědomí největší část naší osobnosti, celý charakter, zvyky,… to vše je o paměti, ale z větší části té podvědomé/nevě­domé).
Jedná se o eidetickou/fo­tografickou paměť (je to skutečně spíš nemoc/porucha). Ale pak je třeba rozlišovat zda má někdo eidetickou paměť nebo velmi dobrou paměť – kdy si člověk snadno zapamatuje, co chce, dokáže si to uchovat, ale jinak taky zapomíná. Takový člověk není na úrovni Raymonda z Rain mana (a takoví lidé skutečně mají autismus, nízké IQ, sociální problémy – nemyslím finanční, ale vztahové a chápání různých společenských řádů, konvencí, funkcí,..).
U lidí, kteří nezapomínají se vlastně celý mozek v podstatě soustředí na tu paměť. Vše si ten člověk dokáže vybavit, jako by se to právě dělo. To je vylký nápor na ten mozek, není schopne pak dělat a chápat jiné věci. Zapomínání je dobré. Paměť nejsou jen nějaké informace, ale taky pocity (smutek, deprese, stud, radost) a takový člověk to má vše neustále smíchané, jakoby to všechno pořád cítil (ale on necítí/nevnímá vše stejně jako normální člověk, proto jsou mu i některé z emocí trochu cizí nebo se jinak projevují). Je to jako kdybys neustále vnímal/prožíval i ten nejhorší den svého života (kdy ti bylo opravdu na nic, kdy ti někdo třeba zemřel a ty ses to právě dozvěděl), takový člověk to cítí pořád, vybavuje si to (ale i všechno ostatní).

Ale vzpomínky se dají vyvolat i potom, co je člověk zapomněl.

Speed77

Odpověděl/a – 2.duben 22:37

Nebylo by to žádnou výhodou. My musíme zapomínat, jinak bychom nebyli funkční, soběstační, schopni normálně žít, být zcela při rozumu,… Mozek třídí nedůležité informace (nebo ty, které mu tak připadají), paměť je tak kvalitní, jak moc se trénuje.
On to mozek v sobě stále všechno má, on nezapomíná. Ty vzpomínky, které si nejsme vědomě vybavit se ukládají do podvědomí (proto tvoří podvědomí největší část naší osobnosti, celý charakter, zvyky,… to vše je o paměti, ale z větší části té podvědomé/nevě­domé).
Jedná se ASI o eidetickou/fo­tografickou paměť. Ale pak je třeba rozlišovat zda má někdo eidetickou paměť nebo spíš velmi dobrou paměť – kdy si člověk snadno zapamatuje, co chce, dokáže si to uchovat, ale jinak taky zapomíná. Takový člověk není na úrovni Raymonda z „Rain mana” (a takoví lidé skutečně mají autismus, nízké IQ, sociální problémy – nemyslím finanční, ale vztahové a chápání různých společenských řádů, konvencí, funkcí,..). Já bych ale řekl, že eidetická paměť není totéž jako hyperthymesie. Je to člověk, který má spíš neuvěřitelně kvalitní paměť a může si vybavit snad cokoli, ale spíš jen informačně (hlavně zrakově) a nevnímá to najednou. Člověk s hyperthymésií to jakoby vše „cítí“ najednou a to doslova, protože to není jen informačně, ale i citově a smyslově. Je to skutečně spíš nemoc/porucha (ale eidetická paměť podle mě nemusí být). Ten má opravdu dokonalou paměť, která nic nezapomíná a stále to má na mysli. Řekl bych, že ten chlápek z Rain mana měl hyperthymesii a ne eidetickou/fo­tografickou paměť (jakože to není totéž).
U lidí s tzv. eidetickou pamětí navíc bylo dokázáno, že taky zapomínají a jsou schopni normálně fungovat, nemyslí pořád na minulost,a le dokáží plně žít přítomností. Oni si spíš jen doážou do detailu zapamatovat to, na co se soustředí, jejich paměť je samozřejmě celkově velmi kvalitní, dokážou si snadněji vybavit vzpomínky (než jiní lidé), ale ta paměť není dokonalá jako u hyperthymesie.

U lidí, kteří nezapomínají se celý mozek v podstatě neustále soustředí na tu paměť, na vzpomínky. Vše si ten člověk dokáže vybavit, jako by se to právě dělo. To je velký nápor na ten mozek, není schopen pak dělat a chápat jiné věci. Zapomínání je dobré. Paměť nejsou jen nějaké informace, ale taky pocity (smutek, deprese, stud, radost) a takový člověk s pamětí, která vůbec nezapomíná to má vše neustále smíchané, jakoby to všechno pořád cítil (ale on necítí/nevnímá vše stejně jako normální člověk, proto jsou mu i některé z emocí trochu cizí nebo se jinak projevují). Je to jako kdybys neustále vnímal/prožíval i ten nejhorší den svého života (kdy ti bylo opravdu na nic, kdy ti někdo třeba zemřel a ty ses to právě dozvěděl), takový člověk to cítí pořád, vybavuje si to (ale i všechno ostatní).

Ale vzpomínky se dají vyvolat i potom, co je člověk zapomněl.