Historie úprav

PepasAvalonu

Odpověděl/a – 13.únor 14:17

Nechápu jak to myslíš? Kdo co nemůže měnit?
Suverénní stát si svoje zákony i ústavu tvoří a mění sám. Jinak by to nebyl stát. Ten, co suverénní není de facto není státem. Něco jiného jsou důležité mezinárodní smlouvy, které mohou mít stejné postavení jako zákon/ústava. Pak se i ostatní zákony v tom státě musí přizbůsobovat těm smlouvám. Například podepsání mírové dohody je taky mezinárodní smlouva, ale typičtější jsou nějaké smlouvy o lidských právech, svobodě, válčení, pak obchodní a podobné. To jsou ty základní.
Smlouvy jsou o dohodě, státy je akceptují nebo je samy tvoří podle domluvy. Dva nebo více států. Nemusí souhlasit když nechcou (kromě mírových a podobných smluv s uloženými podmínkami, ty už mohou být nucené).
Je tu i právo silnějšího a nadřazeného, ale to už není nic právně oficiálního. Někdo udává směr a jiným nezbývá než se nechat vést nebo přijímat politiku a ekonomiku toho státu. ONa se totiž bezprostředně dotkne i toho druhého státu. A nejen v mezinárodním obchodě.

Národní zákony nemohou měnit nějaké organizace. EU to může regulovat (státy nemusí se vším souhlasit, ale pak jsou nějaké následky), vydávat vyhlášky, nařízení, směrnice a podobně. Je to omezující, ale EU je unie, stát, i když nejednotný. Ostatní jsou v něm dobrovolně a vyhlášky se dotýkají hlavně ekonomik států, prodej, koupě, produkty, podnikání.
Unie je mnohem horší než federace, některé historické unie fungovaly docela dobře, ale EU určitě ne. A ani federace nejsou dokonalé. Pokud to opravdu není plně jednotné, pak to nebude fungovat jako jeden stát v zájmu všech (jako nekoloniální nenacionalistic­ká říše).

PepasAvalonu

Odpověděl/a – 13.únor 14:18

Nechápu jak to myslíš? Kdo co nemůže měnit?
Suverénní stát si svoje zákony i ústavu tvoří a mění sám. Jinak by to nebyl stát. Ten, co suverénní není de facto není státem. Něco jiného jsou důležité mezinárodní smlouvy, které mohou mít stejné postavení jako zákon/ústava. Pak se i ostatní zákony v tom státě musí přizbůsobovat těm smlouvám. Například podepsání mírové dohody je taky mezinárodní smlouva, ale typičtější jsou nějaké smlouvy o lidských právech, svobodě, válčení, pak obchodní a podobné. To jsou ty základní.
Smlouvy jsou o dohodě, státy je akceptují nebo je samy tvoří podle domluvy. Dva nebo více států. Nemusí souhlasit když nechcou (kromě mírových a podobných smluv s uloženými podmínkami, ty už mohou být nucené).
Je tu i právo silnějšího a nadřazeného, ale to už není nic právně oficiálního. Někdo udává směr a jiným nezbývá než se nechat vést nebo přijímat politiku a ekonomiku toho státu. Ona se totiž bezprostředně dotkne i toho druhého státu. A nejen v mezinárodním obchodě.

Národní zákony nemohou měnit nějaké organizace. EU to může regulovat (státy nemusí se vším souhlasit, ale pak jsou nějaké následky), vydávat vyhlášky, nařízení, směrnice a podobně. Je to omezující, ale EU je unie, stát, i když nejednotný. Ostatní jsou v něm dobrovolně a vyhlášky se dotýkají hlavně ekonomik států, prodej, koupě, produkty, podnikání.
Unie je mnohem horší než federace, některé historické unie fungovaly docela dobře, ale EU určitě ne. A ani federace nejsou dokonalé. Pokud to opravdu není plně jednotné, pak to nebude fungovat jako jeden stát v zájmu všech (jako nekoloniální nenacionalistická říše).
To jsem to rozepsal. Snad si počteš. 😛