Historie úprav
Odpověděl/a – 7.leden 19:42
Ani a) ani b). Měl jsem tam pár přátel, s celým kolektivem jsem se nikdy nebavil. A škola pro mě vždy byla místem hrozné, ubíjející a mučivé nudy. Já jen přemýšlel, co budu dělat doma, kam půjdu, plánoval jsem si, čmáral si nebo kreslil, občas psal. Většinu jsem o přestávkách četl knihu, kterou jsem si donesl. V hodinách jsem se snažil ve své mysli utíkat pryč, jak jen to šlo. Jinak to bylo vesměs neustálé opisování nesmyslností z tabule (které učitelé opisovali ze svých učebnic) a poslouchání stále tytéž „vtipných“ hlášek studentů (ale i od učitelů). Každý den Po až Pá vypadal skoro stejně měsíc za měsícem, rok za rokem.
Nechápu lidi, co tvrdí, jak by se hned vrátili do školy (nebo dokonce do
školky) do „bezstarostných a klidných“ let, kdy nemsueli nic řešit,
o nic se starat, „za nic nezodpovídat.“ Já bych se nikdy nevrátil.
Naprostá stagnující nuda, kdy člověk není svým pánem, nemá nic pod
kontrolou, žádné peníze, je nucen do spousty nesmyslností a hračkou
ponechanou rozmarům a náladám několika „autorit.“
Spolužácí byli jen samý chlast, vulgarity, párty každý den (ano, už na
druhém stupni) nebo monotónní nesmysly, o kterých se bavili. S učitely
jsem nikdy moc nevycházel. Moc „chytří,“ moc se povyšovali,
vztahovační, zaujatí a nebojím se říct, že i nešťastní. Taky tam byli
neradi a šlo to na nich znát, práce je nebavila a děti taky neměli rádi.
A neměli ani trpělivost.
O něco jako být nebo nebýt oblíbený jsem se vůbec nestaral, protože mě
to vůbec nezajímalo ani celý kolektiv. Já se jen těšil až ten den
skončí škola anebo až konečně z té školy nadobro vypadnu.
Odpověděl/a – 7.leden 19:46
Ani a) ani b). Měl jsem tam pár přátel, s celým kolektivem jsem se nikdy nebavil. A škola pro mě vždy byla místem hrozné, ubíjející a mučivé nudy. Já jen přemýšlel, co budu dělat doma, kam půjdu, plánoval jsem si, čmáral si nebo kreslil, občas psal. Většinu jsem o přestávkách četl knihu, kterou jsem si donesl. V hodinách jsem se snažil ve své mysli utíkat pryč, jak jen to šlo. Jinak to bylo vesměs neustálé opisování nesmyslností z tabule (které učitelé opisovali ze svých učebnic) a poslouchání stále tytéž „vtipných“ hlášek studentů (ale i od učitelů). Každý den Po až Pá vypadal skoro stejně měsíc za měsícem, rok za rokem.
Nechápu lidi, co tvrdí, jak by se hned vrátili do školy (nebo dokonce do
školky) do „bezstarostných a klidných“ let, kdy nemsueli nic řešit,
o nic se starat, „za nic zodpovídat.“ Já bych se nikdy nevrátil.
Naprostá stagnující nuda, kdy člověk není svým pánem, nemá nic pod
kontrolou, žádné peníze, je nucen do spousty nesmyslností a je hračkou
ponechanou rozmarům a náladám několika „autorit.“
Spolužácí byli jen samý chlast, vulgarity, párty každý den (ano, už na
druhém stupni) nebo monotónní, pubertální nesmysly, o kterých se
neustále bavili, kdy se většinou bavili jeden o druhém nebo o naprostých
hloupostech. S učiteli jsem nikdy moc nevycházel. Moc „chytří,“ moc se
povyšovali, vztahovační, zaujatí a nebojím se říct, že i nešťastní.
Taky tam byli neradi a šlo to na nich znát, práce je nebavila a děti taky
neměli rádi. A neměli ani trpělivost nebo chuť učit.
O něco jako být nebo nebýt oblíbený jsem se vůbec nestaral, protože to
mě vůbec nezajímalo ani celý kolektiv. Já se jen každý den těšil až
skončí škola anebo až konečně z té školy nadobro vypadnu.