Historie úprav
Odpověděl/a – 27.květen 22:29
No, koukám, že tento příspěvek je 111 dní starý, tak jsem zvědav, zdali se situace nějak zlepšila. Každopádně strach že smrti (bezvědomí, ztráty kontroly) a s tím spojené psychosomatické projevy, jsou vcelku běžné a ve skutečnosti nic zlého neznamenají, až na takový malinký detail, že postiženému dokáží život pěkně znepříjemnit. To co prožíváš (nebo jsi prožívala), jsou vlastně “jen” takové obranné mechanismy našich tělesných schránek, takže co ti mohu říct z fleku je:”neboj, neumřeš!!”. Pokud jsi měla v začátcích brání antibiotik pocit, že to není úplně vončo, tak to se může během prvních 14 dní stát, pokud by ani pak bývala nenastala změna, tak by se to muselo řešit s lékařem. Já jsem si s úzkostma taky užil svoje a vím, jak myšlenky na možnou smrt nebo šílenství dokáží totálně začernit celý den. Co mi hodně pomohlo, a to jsem zkonzultovat i se svou terapeutkou, bylo, že při začínající úzkosti jsem si řekl, že s těmi ošklivého myšlenkami přestanu bojovat, respektive se je snažit silou zahánět, protože to jim dá podnět k tomu, aby se nějakou hezkou chvilku zdržely a k tomu spustily i pár tělesných reakcí, které se tě budou snažit přesvědčit, že ale zcela určitě umíráš, byť si tyhle stavy přežila už stokrát, ale co kdyby to tentokrát vyšlo žejo… každopádně ty otravné myšlenky, které vám mají přinést všechny chmury světa jsou vlastně jako otravný pes, který, když se po něm nebudete ohánět, vás jen očichá, a táhne si zase po svých (ne, neboj, tenhle pes opravdu jen štěká a nekouše, je totiž bezzubý ;) ). Klidně dej vědět, jak jsi dopadla.
Odpověděl/a – 28.květen 10:47
No, koukám, že tento příspěvek je 111 dní starý, tak jsem zvědav, zdali se situace nějak zlepšila. Každopádně strach že smrti (bezvědomí, ztráty kontroly) a s tím spojené psychosomatické projevy, jsou vcelku běžné a ve skutečnosti nic zlého neznamenají, až na takový malinký detail, že postiženému dokáží život pěkně znepříjemnit. To co prožíváš (nebo jsi prožívala), jsou vlastně “jen” takové obranné mechanismy našich tělesných schránek, takže co ti mohu říct z fleku je:”neboj, neumřeš!!”. Pokud jsi měla v začátcích braní antidepresiv pocit, že to není úplně vončo, tak to se může během prvních 14 dní stát, pokud by ani pak bývala nenastala změna, tak by se to muselo řešit s lékařem. Já jsem si s úzkostma taky užil svoje a vím, jak myšlenky na možnou smrt nebo šílenství dokáží totálně začernit celý den. Co mi hodně pomohlo, a to jsem zkonzultovat i se svou terapeutkou, bylo, že při začínající úzkosti jsem si řekl, že s těmi ošklivého myšlenkami přestanu bojovat, respektive se je snažit silou zahánět, protože to jim dá podnět k tomu, aby se nějakou hezkou chvilku zdržely a k tomu spustily i pár tělesných reakcí, které se tě budou snažit přesvědčit, že ale zcela určitě umíráš, byť si tyhle stavy přežila už stokrát, ale co kdyby to tentokrát vyšlo žejo… každopádně ty otravné myšlenky, které vám mají přinést všechny chmury světa jsou vlastně jako otravný pes, který, když se po něm nebudete ohánět, vás jen očichá, a táhne si zase po svých (ne, neboj, tenhle pes opravdu jen štěká a nekouše, je totiž bezzubý ;) ). Klidně dej vědět, jak jsi dopadla.