Historie úprav

aliendrone

Odpověděl/a – 8.březen 4:43

Jak správně podotýká ivzez, víra NENÍ totéž, co náboženství – to si musíš ujasnit především. Proto je také množství konvertitů (tedy lidí přecházejících z jedoho na jiné náboženství) na rozdíl od totálních renegátů (lidí opouštějících víru v [nějakého] boha např. směrm k ateismu.

Co se týká studia náboženských knih v PŮVODNÍM JAZYCE, tak to je značně problematické, protože např. starší abrahámovská nábožensví – resp. jejich posvátné knihy NEJSOU původně samostatným dílem, nýbrž jen souborem textů (později kodifikovaným), v případě bible dokonce souborem vícejazyčných textů (hebrejština, aramejština, řečtina) později zkompilovaných do latiny (Vetus latina, Vulgata) Díky průběžným editacím (ať již v důsledku překladů či vývoje jazyka) jsou současné náboženské knihy něčím „trochu jiným“ než originály – pokud takové vůbec kdy existovaly. (vezmi např. u křesťanství 1. nikajský koncil roku 325, který mimo jiné určil, která evangelia budou součástí Nového zákona a která ne) JAK chceš pak najít PŮVODNÍ „biblický“ křesťanský text? ;)
A v případě Starého zákona (židovského) je to ještě těžší, jeho kompilátoři čerpali z textů civilizací mnohem starších – např. „Noe a potopa světa“ je pouhým opisem nesrovnatelně staršího starobabylonského „Eposu o Gilgamešovi“ (Starý zákon vznikal mezli lety cca 1300 př.n.l. až v pátém století př. n. l., kdy byl kodifikován) Dokonce i relativně mladičký islám (myslím tím oproti starším náboženstvím) má v tomto směru problémy.

Jak vidíš, je z faktického hlediska úplně lhostejné, zda-li čteš dnešní výtisk křesťanské bible v latině nebo v češtině, protože to POŘÁD k původním textům má značně daleko.

Zakázané knihy v náboženství neexistují, protože náboženství pouze přikazuje, KTERÁ kniha je „opravdu svatá“ a tím všechny ostatní odsouvá na pozici přinejlepším „modloslužebnických nesmyslů“. Typicky islám biblické texty nezavrhuje, ovšem s tím, že „co bylo, to bylo“ – od doby prorokovy (Muhammad) je platné/správné „boží poselství“ POUZE v koránu. (teď nemluvím o ideologických zákazech knih papeži z dob reformace, kdy se knihy „na indexu“ nesměly katolíky tisknout ani číst – to je něco jiného)

To, že čteš nějakou náboženskou knihu (a dokonce ani to, že jí věříš) z tebe příslušníka daného náboženství nedělá. Každé náboženství má svá kritéria, která musíš splnit, abys byl uznán jakožto právoplatný člen.

annas

Odpověděl/a – 9.březen 14:06

Jak správně podotýká ivzez, víra NENÍ totéž, co náboženství – to si musíš ujasnit především. Proto je také množství konvertitů (tedy lidí přecházejících z jedoho na jiné náboženství) na rozdíl od totálních renegátů (lidí opouštějících víru v [nějakého] boha např. směrm k ateismu.

Co se týká studia náboženských knih v PŮVODNÍM JAZYCE, tak to je značně problematické, protože např. starší abrahámovská nábožensví – resp. jejich posvátné knihy NEJSOU původně samostatným dílem, nýbrž jen souborem textů (později kodifikovaným), v případě bible dokonce souborem vícejazyčných textů (hebrejština, aramejština, řečtina) později zkompilovaných do latiny (Vetus latina, Vulgata) Díky průběžným editacím (ať již v důsledku překladů či vývoje jazyka) jsou současné náboženské knihy něčím „trochu jiným“ než originály – pokud takové vůbec kdy existovaly. (vezmi např. u křesťanství 1. nikajský koncil roku 325, který mimo jiné určil, která evangelia budou součástí Nového zákona a která ne) JAK chceš pak najít PŮVODNÍ „biblický“ křesťanský text? ;)
A v případě Starého zákona (židovského) je to ještě těžší, jeho kompilátoři čerpali z textů civilizací mnohem starších – např. „Noe a potopa světa“ je pouhým opisem nesrovnatelně staršího starobabylonského „Eposu o Gilgamešovi“ (Starý zákon vznikal mezi lety cca 1300 př.n.l. až v pátém století př. n. l., kdy byl kodifikován) Dokonce i relativně mladičký islám (myslím tím oproti starším náboženstvím) má v tomto směru problémy.

Jak vidíš, je z faktického hlediska úplně lhostejné, zda-li čteš dnešní výtisk křesťanské bible v latině nebo v češtině, protože to POŘÁD k původním textům má značně daleko.

Zakázané knihy v náboženství neexistují, protože náboženství pouze přikazuje, KTERÁ kniha je „opravdu svatá“ a tím všechny ostatní odsouvá na pozici přinejlepším „modloslužebnických nesmyslů“. Typicky islám biblické texty nezavrhuje, ovšem s tím, že „co bylo, to bylo“ – od doby prorokovy (Muhammad) je platné/správné „boží poselství“ POUZE v koránu. (teď nemluvím o ideologických zákazech knih papeži z dob reformace, kdy se knihy „na indexu“ nesměly katolíky tisknout ani číst – to je něco jiného)

To, že čteš nějakou náboženskou knihu (a dokonce ani to, že jí věříš) z tebe příslušníka daného náboženství nedělá. Každé náboženství má svá kritéria, která musíš splnit, abys byl uznán jakožto právoplatný člen.