Odpověděl/a – 17.duben 9:01
Vykání není vynález, ale důsledek historického vývoje jazyka a postavení lidí ve společnosti. Vztahy mezi lidmi se v historii měnily, závisely na společenském postavení, vyjadřování úcty, jindy pocit nadařazenosti atd.
Nejstarší bylo tykání, později onikání převzaté z němčiny, panovníci používalí plurál majestaticum, používalo se oslovení Vaše jasnosti, Vaše excelence.
Vysvětlení je v archivu
https://www.odpovedi.cz/otazky/proc-se-drive-v-18-a-19-stoleti-u-nas-v-urednim-styku-lide-oslovovali-vase-excelence
https://www.odpovedi.cz/otazky/jaky-vyznam-melo-onikani
Původ vykání je vysvětlený v odkazu na stránce Ptejte se knihovny, další zdroje jsou dole na stránce v odkazu
http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/tykani-vykani-onikani
Vykání vzniklo jako následek nepochopení. Římským císařům se až do
konce 3.
století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem vůči
jedné osobě ani nepřipouštěla. Na sklonku Římského císařství byla za
císaře Diocletiana zavedena vláda tetrarchů – čtyř vládců, mezi něž
byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Císařské kolégium bylo
tehdy i v záležitostech, týkajících se jen jednoho člena, oslovováno
jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády a vůle
všech spoluvládců.
Nepochopením tohoto principu v raném středověku bylo pak vykání
přeneseno na tehdejší vladaře, kteří už ovšem vládli sami.
…V češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině
ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice
tykání existovalo, ale zaniklo.
Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).
Tykací a vykací forma je významným obohacením jazyka, protože ukazuje na jazykové i společenské schopnosti mluvčího a zobrazují se v něm fenomény jako úcta k ženě a ke starým lidem, pečlivost a lajdáctví, sociální inteligence či neohrabanost. Na druhou stranu lze říci, že jazyky bez rozlišení obou forem (např. angličtina) poněkud usnadňují společenskou komunikaci a stírají rozdíly mezi formálním a neformálním rozhovorem.
Pro vyjádření zdvořilosti, společenského odstupu, formálnosti apod. mívají jazyky různé gramatické systémy, jako je vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy), onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni, např. v němčině), onkání (oslovování ve 3. osobě jednotného čísla, on, např. v italštině a polštině) aj."
Odpověděl/a – 17.duben 19:27
Vykání není vynález, ale důsledek historického vývoje jazyka a postavení lidí ve společnosti. Vztahy mezi lidmi se v historii měnily, závisely tedy na společenském postavení, vyjadřování úcty, jindy pocit nadařazenosti atd.
Nejstarší bylo tykání, později onikání převzaté z němčiny, panovníci používalí plurál majestaticum, používalo se oslovení Vaše jasnosti, Vaše excelence.
Vysvětlení je v archivu
https://www.odpovedi.cz/otazky/proc-se-drive-v-18-a-19-stoleti-u-nas-v-urednim-styku-lide-oslovovali-vase-excelence
https://www.odpovedi.cz/otazky/jaky-vyznam-melo-onikani
Původ vykání je vysvětlený v odkazu na stránce Ptejte se knihovny, další zdroje jsou dole na stránce v odkazu
http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/tykani-vykani-onikani
"Vykání vzniklo jako následek nepochopení. Římským císařům se až
do konce 3.století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem
vůči jedné osobě ani nepřipouštěla. Na sklonku Římského císařství
byla za císaře Diocletiana zavedena vláda tetrarchů – čtyř vládců,
mezi něž byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Císařské
kolégium bylo tehdy i v záležitostech, týkajících se jen jednoho člena,
oslovováno jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády
a vůle všech spoluvládců.
Nepochopením tohoto principu v raném středověku bylo pak vykání
přeneseno na tehdejší vladaře, kteří už ovšem vládli sami.
V češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice tykání existovalo, ale zaniklo.
Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).
Tykací a vykací forma je významným obohacením jazyka, protože ukazuje na jazykové i společenské schopnosti mluvčího a zobrazují se v něm fenomény jako úcta k ženě a ke starým lidem, pečlivost a lajdáctví, sociální inteligence či neohrabanost.
Na druhou stranu lze říci, že jazyky bez rozlišení obou forem (např. angličtina) poněkud usnadňují společenskou komunikaci a stírají rozdíly mezi formálním a neformálním rozhovorem.
Pro vyjádření zdvořilosti, společenského odstupu, formálnosti apod. mívají jazyky různé gramatické systémy, jako je vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy), onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni, např. v němčině), onkání (oslovování ve 3. osobě jednotného čísla, on, např. v italštině a polštině) aj."