Historie úprav
Odpověděl/a – 19.srpen 3:59
Před půl rokem u zubaře, při plánované extrakci osmičky (z důvodu nedostatku místa, takže žádný akutní případ), mi z neznámého důvodu po injekci supracainu „zkolaboval“ nervový systém, naprosto nečekaně, extrémně a poprvé po 33 letech. S jedinou výjimkou, a sice že vše jsem si plně uvědomoval, mozek pracoval naprosto normálně.
Nejdřív přišlo klasické brnění a postupné znecitlivění v čelisti a okolí, které se ale asi po 2 – 3 minutách najednou začalo šířit všude. Během dalších asi dvou minut mi začalo „mravenčit“ celé tělo, přestal jsem ovládat ruce i nohy, a také nebyl schopný vyslovit téměř ani slovo, jelikož jsem neovládal jazyk a rty. Zároveň stále víc narůstal pocit obrovské tíhy ze všech stran, jako při klesání do hlubin.
To už sestra a doktor zpozorněli, asi šlo vidět, že se něco děje.
Tohle by zatím nebylo až tak hrozné, ale pak se mi začalo zužovat zorné pole a v podstatě jsem po chvilce přestal vidět. Stejně tak narůstal hukot v uších, takže jsem přestal slyšet doktora a až v tomto okamžiku mi došlo, že tohle jsou dost možná moje poslední chvilky na tomto světě, protože všechno to šlo hrozně rychle a hlavně to stále nepřestávalo a já absolutně netušil, co se děje. Okamžitě se mi vybavily zprávy typu „Při banální operaci došlo k úmrtí“, „Nečekaný kolaps sportovce“, „Fotbalista zkolaboval na trávníku“..
Ten pocit absolutní hrůzy a bezmoci nezapomenu do konce života. A následné myšlenky na to, že už nikdy nepolíbím svou ženu, ale hlavně že nikdy neuvidím naší malou, tehdy ještě ani ne dvouměsíční miminko, vyrůstat..... ještě teď se mi rozbuší srdce, když na to vzpomínám.
Tento zážitek ovlivnil mou osobnost, naštěstí v pozitivním slova smyslu, začal jsem si vážit drobností, přestal řešit nedůležité nesmysly a změnilo se i uspořádání priorit. Paradoxně jsem za tuto zkušenost vděčný, ale zažít už to nechci nikdy.
Odpověděl/a – 20.srpen 15:20
Před půl rokem u zubaře, při plánované extrakci osmičky (z důvodu nedostatku místa, takže žádný akutní případ), mi z neznámého důvodu po injekci supracainu „zkolaboval“ nervový systém, naprosto nečekaně, extrémně a poprvé po 33 letech. S jedinou výjimkou, a sice že vše jsem si plně uvědomoval, mozek pracoval naprosto normálně.
Nejdřív přišlo klasické brnění a postupné znecitlivění v čelisti a okolí, které se ale asi po 2 – 3 minutách najednou začalo šířit všude. Během dalších asi dvou minut mi začalo „mravenčit“ celé tělo, přestal jsem ovládat ruce i nohy, a také nebyl schopný vyslovit téměř ani slovo, jelikož jsem neovládal jazyk a rty. Zároveň stále víc narůstal pocit obrovské tíhy ze všech stran, jako při klesání do hlubin.
To už sestra a doktor zpozorněli, asi bylo vidět, že se něco děje.
Tohle by zatím nebylo až tak hrozné, ale pak se mi začalo zužovat zorné pole a v podstatě jsem po chvilce přestal vidět. Stejně tak narůstal hukot v uších, takže jsem přestal slyšet doktora a až v tomto okamžiku mi došlo, že tohle jsou dost možná moje poslední chvilky na tomto světě, protože všechno to šlo hrozně rychle a hlavně to stále nepřestávalo a já absolutně netušil, co se děje. Okamžitě se mi vybavily zprávy typu „Při banální operaci došlo k úmrtí“, „Nečekaný kolaps sportovce“, „Fotbalista zkolaboval na trávníku“..
Ten pocit absolutní hrůzy a bezmoci nezapomenu do konce života. A následné myšlenky na to, že už nikdy nepolíbím svou ženu, ale hlavně že nikdy neuvidím naši malou, tehdy ještě ani ne dvouměsíční miminko, vyrůstat..... ještě teď se mi rozbuší srdce, když na to vzpomínám.
Tento zážitek ovlivnil mou osobnost, naštěstí v pozitivním slova smyslu, začal jsem si vážit drobností, přestal řešit nedůležité nesmysly a změnilo se i uspořádání priorit. Paradoxně jsem za tuto zkušenost vděčný, ale zažít už to nechci nikdy.